FANOUŠKOVSKÝ PRŮVODCE · SAMOSTATNÝ ROMÁN
Probudíte se nazí na prašné cestě, dvaašedesát let po konci světa. Všichni, které jste milovali, jsou mrtví. A vy zjistíte, že nejdete zabít.
O CO JDE — BEZ SPOILERŮ
Před dvaašedesáti lety přišla Zkáza. Co ji způsobilo, se přesně neví — jisté je, že starý svět skončil, venku od té doby mutují zvířata i rostliny a zbytky civilizace přežívají pod energetickou Kupolí, vztyčenou nad územím Česka a okolních států. Pod ní se svět rozpadl na městské státy s vlastními pravidly i nářečími; mezi nimi je pustina a nájezdníci. A přesně do tohohle světa se jedné noci probudí nahý muž na prašné cestě: beze jména, bez vzpomínek a bez tušení, že všechno, co miloval, je přes šedesát let po smrti.
Jmenuje se Roman Talich a býval obchodním zástupcem — obyčejným, pohodlným člověkem ze světa, jak ho známe. Jenže probudil se jako nanit: člověk s nanoboty v těle, silnější, rychlejší, s regenerací, po které se rány zavírají samy. Pod Kupolí to není požehnání, ale cejch. Někteří ho chtějí využít, jiní rovnou zničit — a nanité, kteří se shromažďují v Citadele, slouží záhadným Vyšším, o nichž nikdo neví vůbec nic. Kromě toho, že právě oni postavili Kupoli.
Já, nanit — titul, který se ať už záměrně, nebo ne uklání Asimovovu Já, robot — je debut Filipa Ceny: postapokalyptická sci-fi s nádechem new weird, špetkou humoru, hororu i thrilleru. Vyšla v listopadu 2025 u Fobosu, tedy ve stejné stáji, kde bydlí Atomové šelmy. Je to samostatný román s otevřeným koncem, po kterém čtenáři okamžitě začali hlasitě žádat pokračování. Tahle stránka pokrývá celou knihu — a kdyby díl druhý opravdu vyšel, poroste s ním.
ROMÁN · CESTA POD KUPOLÍ
Filip Cena — Fobos, listopad 2025
Začíná to přesně tak, jak slibuje anotace: tma, pustoprázdno, nahý muž na prašné cestě. Do akce Roman spadne dřív, než se stačí obléknout — v domě jakéhosi Pračníka se připlete k přepadení, bandity vyřídí a u toho zjistí, že se mu rány zavírají samy. Je nanit: v těle mu pracují nanoboti a dávají mu sílu, hbitost a regeneraci, díky které téměř nejde zabít. Od Pračníka se dozví základy nového světa — Zkázu, Kupoli, Vyšší, kterým nanité slouží — a v prostřizích se mu vrací minulost: obyčejný život obchodního zástupce, manželka, měkký svět, o jehož osudu neví nic. S Pračníkem pak dorazí do města Sudvestaur, kde se ho zištně ujme tamní Starosta. Pohostinnost má ovšem cenovku: Starosta už počítá, co všechno mu vlastní nanit vydělá.
Se sudvestaurskými se Roman dostane k alpské pevnosti Alpas, kterou přepadne kmen Maďarů — první velká bitva knihy a první ukázka, co nanit na bojišti vlastně znamená. Odtud děj skočí do Brnoduna, nejmocnějšího města obyvatelného světa: je to staré dobré Brno, které přežilo konec světa s nedotčeným centrem i hradem nad městem — byť jeho jméno si Roman vybavit nedokáže. Jenže sláva netrvá dlouho. Právě v Brnodunu lidem dojde, že nikomu nepodřízený nanit je především riziko — a prásknou ho ostatním nanitům, kteří se shromažďují v Citadele. Roman prchá — ne však sám: mohutný věrný Buvolík a maličká rádkyně Aniežka jsou s ním už od jihu, z Brnoduna družinu vyvede tajnou chodbou muž, který si říká prostě Průvodce, a útěk je nakonec dovede k Níkóovi, sprostému geniálnímu vědci bydlícímu v neviditelném domě.
Útěk ale nevyjde a hra je větší, než vypadala: mozky a nanoboty nanitů zaviroval Veles, jeden z Vyšších — a celý ten kolosální zásah podnikl kvůli jedinému muži. Chce Romana, živého a nepoškozeného. Pomoc přichází od nanitů, na které vir nedosáhl: od kapitána Láta a jeho spojkyně v Citadele, Angeliky. Když je Buvolík kvůli Romanovi uvězněn a nadopován v cele Citadely, rozmazlený obchodní zástupce se definitivně láme v někoho jiného: místo útěku se skupina vydává dovnitř — pro přátele a s plánem Velesův vir zničit.
Finále je zdrcující: Níkóovi se vir nepodaří rozlousknout, a když se nanité začnou k obklíčené skupině propalovat laserem, zbývá jediné řešení — elektromagnetická klec z velkého krystalu. Láto s Angelikou pro ni hlasují s vědomím, že zabije i je; zemřou v objetí a s nimi vyhyne celý druh nanitů. Roman, který se smířil s vlastní smrtí, ovšem přežije — a Níkó mu vysvětlí proč: nikdy nebyl nanit. Je „biologický nanit" bez jediného nanobota, tělo s absolutní regenerací, které nejspíš nestárne — a přesně o tuhle nesmrtelnost Veles stojí. Roman v hněvu odejde umřít do Bezesné džungle, kde ho místo šestinohých šelem najde osiřelé kotě — a přivede ho zpátky. V epilogu vládne Níkó z Citadely s krystalem, na kterém visí celá Kupole, Roman dostává nanomeč vyrobený z nanobotů mrtvých a poslední věta knihy utne přesně tu odpověď, kvůli které se vrátil: co Níkó zjistil o Pračníkovi, se čtenář už nedozví. Veles je pořád někde venku. Pokračování ohlášeno nebylo. Kniha po něm křičí.
KDO JE KDO
Kniha je road movie: Roman sbírá spojence od města k městu a každý kout obyvatelného světa mluví trochu jinak — práce s nářečími patří k tomu nejchválenějšímu, co debut nabízí. Kapitoly jsou krátké, tempo svižné a důvěra se rozdává rychleji, než je zdrávo.
Obchodní zástupce ze světa před Zkázou — podle autora schválně „rozmazlený a měkký", aby měl v tvrdém světě kam růst. Probudí se o dvaašedesát let později: nahý, bez vzpomínek a s nanoboty v krvi. Celou knihu se učí dvě věci — jak přežít svět, který je tvrdší než on, a komu se dá věřit. Na minulost, včetně osudu vlastní ženy, mu zbývají jen prostřihy. Z měkkého muže se cestou stává někdo, kdo se pro přátele vrátí i do Citadely.
Mohutný, málomluvný a spolehlivý parťák. Roman ho potká hned v prvních dnech nového světa u nočního ohně — obr mu nabídne propečené křidýlko a životní moudro o truchlení („když umře někdo, kdo nemá nikoho, kdo by pro něj truchlil, přiřadí se to truchlení někomu jinýmu") — a od té chvíle už u něj zůstane. Čtenáři si ho okamžitě zamilovali a překřtili na „dystopického Hodora" — a jako u Hodora platí, že věrnost téhle velikosti se nedá koupit, jen zasloužit.
Maličká — Buvolíkova dlaň je velká jako celá její hlava — a vysoce inteligentní, s rychlým a rozhodným uvažováním. K Romanovi se nedostala z náklonnosti: doprovázet nanita je pro ni nucená mise, považuje ho za hrozbu a pomáhat mu je jí zprvu proti srsti. Jenže má měkké srdce — a Roman jí má ukázat, že je taky jenom člověk. I když s roboty v těle.
Vědec z neviditelného domu, potkaný na útěku: geniální, nejspíš slovenský a sprostý jako dlaždič. Jednoznačně nejoblíbenější postava knihy — „příběh krásně rozbil a dodal mu šťávu," napsala jedna čtenářka. Přesně ten typ šíleného génia, kterého chcete mít po ruce, když je potřeba vymyslet, jak odvirovat armádu nesmrtelných.
Pomocník z brnodunského útěku, který si říká prostě Průvodce: družinu vyvede z města tajnou chodbou ukrytou za stěnou koupelny a v divočině se ohání elegantním, dokonale naleštěným tenkým mečem. Recenze zmiňují i vloženou kapitolu s jeho rodinnou historií — prý převyprávění „velmi známého příběhu", u kterého se čtenáři dodnes dohadují, jestli do knihy patřilo. Vodit lidi ven z průšvihů každopádně umí, a to se v Romanově blízkosti hodí prakticky pořád — až do chvíle, kdy si Citadela přijde pro Romana: tam Průvodce zabije velitel zásahu Jarek.
Ten, u jehož domu celá kniha začíná: Roman ho zachrání před bandity a Pračník mu za to otevře dveře do nového světa — i doprovod do Sudvestauru. Jisté je jediné: praky z jeho dílny jsou podle Gravise „jedna z mála zbraní, která k něčemu je". Co přesně ale pračník je, kniha do konce nevysvětlí a udělala z toho svou největší návnadu: „Potřebuji vědět, jak to je s tím pračníkem," žadonil recenzent o díl druhý. Zařaďte se do fronty.
Dívka okolo dvanácti let z Pračníkovy domácnosti — tak drobná, že se jí měří zmutovaná drůbež („ti ptáci jsou velcí jako tady Josefína"). Přepadení, kterým kniha začíná, se točí i kolem ní a řeči, které o ní bandité vedou, patří k nejtemnějším místům úvodu — Pračník je nikdy nevyvrátí ani nepotvrdí. Vedle otázky, co je pračník, je Josefína druhá záhada jeho domu.
Vládce prvního města, do kterého Roman dorazí. Nanita se ujme ochotně, ubytuje ho, zaopatří — a souběžně počítá, kolik mu vlastní nesmrtelný válečník vynese. Učebnicová lekce světa pod Kupolí: kdo vám nabízí střechu nad hlavou, obvykle už ví, čím mu ji zaplatíte.
Velitelka hlídek na okraji Kupole — a první, kdo si položí otázku, jak se přes ně Roman vůbec dostal. Do Sudvestauru ho přivede (a pro jistotu nechá třikrát prošacovat) a je to ona, kdo mu na rovinu poví, co lidé provedli poslednímu zajatému nanitovi: při pokusech ho omylem „usmažili" elektřinou. Přezdívky Furie a Flundra jí řeknete jen jednou — pak vám vyřízne jazyk. Roman jí přesto věří víc než Starostovi. Právem.
Válečník, který dostal Romana na starost: učí ho padat, škrtit i střílet z luku a jako první mu vrazí do ruky pračníkovský prak. Jeho spravedlnost je stará škola — když se na silnici najde znásilněné a zavražděné děvče, udělá z pachatelů se svými muži „potravu". S Romanem pak sedí i v konvoji tří offroadů plných ozbrojenců. A v epilogu dostane úkol snů: verbovat pro Níkóovu Citadelu žoldnéřskou armádu.
Syn budweiského kápa Jíza a velitel lovců šestinohých koček. S Romanem padne do zajetí nájezdníků: zmlátí ho, prostřelí mu nohu a nechají ho mrznout — Roman ho zabalí do vlastního kožichu a dostane je oba ven. „Jestli se z toho Christiján vylíže, Roman a celý Sudvestaur bude mít v Budweisu své dlužníky." Vylíže se — a doma pak za Romana lobbuje u otce i konsiliánů.
Bytosti stojící nad celým světem knihy: zpočátku nanitům pomáhaly, jejich krystaly jsou superpočítače a ten velký v Citadele drží ochranné pole Kupole. Kdo jsou a co chtějí, se nedozvíme — víme jen, že Veles, jeden z nich, zaviroval nanitům mozky i nanoboty, aby polapil Romana, že ostatní Vyšší s Velesem bojují a nejspíš mu v cestě za Romanem brání — a že do finále navzdory očekávání nezasáhnou. Veles knihu přežije. Jestli někdy vyjde pokračování, tady má nejvíc co vysvětlovat.
Vir kupodivu nedosáhl na všechny: kapitán Láto od něj dávno utekl i s neshodami o smyslu Citadely a Angelika — jeho láska a dvojí agentka uvnitř — proti Velesovi potají brojí a nosí ven informace. Právě oni dva dovedou Romana k Níkóovi i do útrob pevnosti. A právě oni dva ve finále hlasují pro elektromagnetickou klec, přestože vědí, co to pro nanity znamená: zemřou v objetí, dobrovolně, aby nikdo nemohl vlastnit mysl druhých. Nejtišší hrdinové knihy.
Do děje vstupuje v prostřizích do Romanovy minulosti: nejdřív nejlepší přátelé, pak — když se s ní její první muž rozvedl kvůli jiné — láska, kvůli které se Roman přestěhoval do Berlína. Měli ten nejšťastnější život a čekali dítě, když přišla Zkáza. Carlin je přes půl století po smrti, jenže Roman to zjistil teprve nedávno — a truchlení s dvaašedesátiletým zpožděním je nejtišší a nejosobnější linka celé knihy. Právě kvůli ní se v Bezesné džungli svěřuje se vším šestinohému kotěti.
MAPA
Obyvatelný svět je to, co zbylo pod Kupolí: městské státy, mezi nimi pustina a nájezdníci. Pořadí zastávek odpovídá ději — recenze si sice stěžovaly, že mezi nimi děj „skáče", ale trasa se z nich poskládat dá.
Tma, pustoprázdno a nahý muž bez vzpomínek — přesně tady, uprostřed ničeho, kniha začíná. Pár kroků odtud stojí Pračníkův dům, kde si Roman poprvé vyzkouší, co v něm vězí: bandité se rozdají, rány se zavřou a z obchodního zástupce je nanit. Křest ohněm proběhl dřív než seznámení se světem.
První civilizace, kterou Roman v novém světě pozná — a první lekce, že civilizace neznamená bezpečí. Města se tu o nanita nepřetahují z lásky: Starosta nabízí střechu, jídlo a ochranu, a v duchu už sepisuje, na co všechno se dá nesmrtelný člověk použít. Odtud vede cesta s místními na jih, k horám.
Pevnost v Alpách a dějiště první velké bitvy knihy: hradby přepadne kmen Maďarů a Roman bojuje po boku sudvestaurských. Pod Kupolí se válčí postaru — o zdi, zásoby a lidi — a nanit uprostřed vřavy je zjevení, na které se nezapomíná. Což je přesně ten problém: pověst o nesmrtelném válečníkovi cestuje rychleji než on sám.
Staré dobré Brno, které přežilo konec světa: centrum zůstalo nedotčené, nad městem trůní hrad, „na jehož název si Roman nemohl vzpomenout" (Brňáci ho poznají i tak), a k tomu jméno s keltskou příponou -dunum, jakou nosila opevněná města od Lugduna po Camulodunum. Vrchol Romanovy trasy — a její zlom: právě tady lidé usoudí, že volný nanit je příliš velké riziko, a ohlásí ho Citadele. Z nejmocnějšího města se přes noc stane nejrychlejší past.
Dům, který není vidět — což je pod Kupolí, kde po vás jde město i Citadela zároveň, nejlepší možná adresa. Bydlí v něm Níkó a zastávka u něj je pro družinu na útěku terno: přibere nejchytřejší hlavu obyvatelného světa. Od téhle chvíle má Romanův úprk poprvé i plán.
Ocelová pevnost nanitů v poušti, poslední výspa technologického světa — a kam nakonec vede každá stopa knihy. Uvnitř velký krystal Vyšších, na kterém visí ochranné pole celé Kupole. Pro Romana nejdřív vězení a mučírna jeho přátel, ve finále bojiště, hřbitov celého jednoho druhu — a v epilogu staveniště: Níkó z ní buduje nové město, zatímco Starosta, Maestro i konsiliáni Budweisu si na ni brousí zuby.
Jihočeská odpověď na otázku, jak vypadá vláda po konci světa: kápo Jíz, kolem něj rada konsiliánů a k tomu lovci šestinohých koček pod velením kápova syna Christijána. Do děje vstoupí přes dluh — Roman Christijánovi zachrání v zajetí nájezdníků život a „celý Sudvestaur bude mít v Budweisu své dlužníky". V epilogu si konsiliáni brousí zuby na osiřelou Citadelu.
Les, o kterém se pod Kupolí mluví šeptem: šestinohé kočky, treanti a pověst místa, odkud se nechodí zpátky — prochází se jen s průvodcem, jako je Jarek se svým týmem. Právě sem Roman po finále odejde zemřít. Místo šelmy ho ale najde osiřelé šestinohé kotě, dostane jméno Bestie a odnese si Romana zpátky mezi živé. Nejtemnější místo mapy je nakonec jediné, kde kniha najde něco jako naději.
SVĚT
Pět pojmů, bez kterých se v obyvatelném světě neobejdete — a rada, jak s každým z nich naložit.
| Pojem | Co to je | Jak s tím přežít |
|---|---|---|
| Nanit | Člověk s nanoboty v těle: síla, hbitost a regenerace, díky které téměř nejde zabít. Nanitem se člověk stává dobrovolně — injekční pistolí; nanoboti pak s tělem srostou tak, že už je nikdo nedostane ven. Nanité slouží Vyšším a shromažďují se v Citadele; pro obyčejné lidi jsou zázrak i hrozba zároveň. | Nestřílet — jen ho naštvete. Zabírá elektřina: jednoho zajatého nanita lidé při pokusech omylem „usmažili" — a kniha si to zapamatuje až do finále. A pokud se jako nanit probudíte, nechlubte se tím: plány s vámi budou mít okamžitě všichni, od starostů po Citadelu. |
| Vyšší | Neznámé bytosti nad celou hierarchií nového světa: vztyčily Kupoli, stvořily nanity a jejich krystaly jsou superpočítače. Jeden z nich — Veles — nanitům zaviroval mozky i nanoboty. Odkud přišly a co chtějí, kniha neprozradí. | Nesnažit se je pochopit. Nezvládli to nanité, Roman ani čtenáři — a jestli to někdy dožene pokračování, bude mít co dělat. |
| Zkáza | Konec starého světa před dvaašedesáti lety. Jak přesně proběhla, kniha neukáže — zato řekne, kdo za ní stojí: plasty ani radioaktivita to nebyly, „to byly pouhé prostředky". Zkázu má na svědomí choroba jménem Lidstvo. | Nebýt u toho. Roman to vyřešil nejelegantněji: přišel až o dvaašedesát let později a nic si nepamatuje. Kde těch dvaašedesát let byl, nezodpoví ani finále — to jen vysvětlí, proč vůbec přežil. |
| Kupole | Energetický štít vztyčený Vyššími nad územím Česka a okolních států; drží ho velký krystal v Citadele. Skrz pole je vidět jen sežehnutá zničená země — a každý pokus projít skončil smrtí toho, kdo to zkusil. | Zůstat pod ní — i když ani uvnitř není bezpečno: zvýšená radiace, zmutovaná stvoření, nedostatek zdrojů „a samozřejmě lidé". Většina věří, že venku je neobyvatelno úplně. Průkazně to nikdy nikdo neověřil. |
| Obyvatelný svět | Souostroví městských států pod Kupolí — Sudvestaur, pevnost Alpas, Budweis, Brnodunum — každý s vlastními pravidly, vlastním nářečím a vlastní představou, k čemu je dobrý nanit. Mezi nimi pustina a nájezdníci jako kmen Maďarů. | Naučit se místní nářečí, nevěřit starostům a pamatovat si, že „nejmocnější město obyvatelného světa" umí být zároveň jeho nejrychlejší past. |
VĚDĚLI JSTE?
Filip Cena je debutant z Liberce a na knize pracoval bezmála sedm let — psát ji začal v osobní krizi a bral to, jak sám řekl, „jen jako psychickou úlevu". Dokončení pro něj znamenalo poprvé v životě něco dotáhnout. Téma se do knihy propsalo beze zbytku: „Kniha je o lidské schopnosti sebezáchovy. O tom, že i když člověk ztratí vše, co budoval… se na ‚konci dne' zase sebere a začne nanovo. Většinou."
Podle nakladatelské anotace je Cena „celoživotní milovník knih, seriálů, filmů a počítačových i deskových her, v jejichž světech se s oblibou ztrácí — až se rozhodl jeden takový sám stvořit". O debutu původně přemýšlel jako o klasickém fantasy, ale pod rukama se mu vylíhla postapokalyptická sci-fi s nádechem new weird — a špetkou humoru, hororu, thrilleru i mystery. Žánrový mix je tedy oficiální, ne čtenářský dojem.
Když měl autor v rozhovoru pro nakladatelství vybrat jednu zajímavost, zněla takhle: „Brňáky určitě potěší, že se tam objeví jejich oblíbený ‚Špilas' a jejich centrum zůstane nedotčené." Brno v knize vystupuje jako Brnodunum, nejmocnější město obyvatelného světa — a kdo si vzpomene na hodiny dějepisu, ocení keltskou příponu -dunum: stejný „hrad" v názvu nosil Lugdunum (dnešní Lyon) i Camulodunum.
Roman není náhodou „obyčejný": „Roman je klasický obchodní zástupce ze světa, jak ho známe. Tím světem je samozřejmě rozmazlený, měkký, a ocitne se v situaci, která je úplným opakem měkkosti a rozmazlenosti," vysvětlil autor v rozhovoru. Kontrast měkkého člověka a tvrdého světa je motor celé knihy — a prostřihy do Romanovy minulosti ho připomínají přesně v momentech, kdy nový svět přitvrzuje.
Na hodnoticích webech se čtenáři vzácně shodují, co v knize funguje nejlíp: krátké kapitoly, svižné tempo, práce s nářečími — a hlavně Níkó. „Sprostý a geniální vědec, který příběh krásně rozbil a dodal mu šťávu," napsala jedna čtenářka; jiná si oblíbila Buvolíka coby „dystopického Hodora". Debutu se naopak vyčítají krkolomné obraty a zrychlené vztahy — na obojí si autor do případného pokračování posvítí snadněji než na Vyšší.
„Hltal jsem ji poslední dva dny, jako by to byl životu důležitý kyslík," přiznal recenzent, který po Gluchovském nečekal, že ho ještě něco takhle chytne — a hned žádal díl druhý: „Potřebuji vědět, jak to je s tím pračníkem." Kniha drží 79 % na Databázi knih a 84 % na ČBDB (zatím z jednotek hodnocení — vyšla v listopadu 2025). A stáj sedí: Fobos vydává i Atomové šelmy, takže česká postapokalypsa má nového souseda.
Kniha po pokračování křičí — a tak si ho tahle knihovna napsala sama, a rovnou čtyřikrát: celou uzavřenou sérii. Já, člověk je neoficiální fanouškovské pokračování, které navazuje přesně na poslední větu románu: Níkó splácí dohodu a Roman se s nanomečem, šestinohou Bestií a Buvolíkem v zádech vydává za pravdou o Pračníkovi. Díl III Já, spáč rozehrává závod o spící: sever, staré zlato, Účetní — a první probuzení, u kterého se rozhoduje, kdo přijde dřív. Díl IV Já, dítě vede výpravu k východnímu bodu — a končí objevem, který změní celou sérii. A finále Já, nanit vrací titul knihy tam, kam patří: Roman projde bariérou, bůh dostane, co chtěl, a kruh se uzavře u dlouhého stolu. K sérii patří ještě bonus Já, Matěj — příběh z doby deset let po finále o poslední kolébce a jménu psaném křídou. Apokryf, ne kánon — to, co kniha zamlčela, si povídky přiznaně domýšlejí.
A pro kartografy: interaktivní mapa Kupole — skutečná mapa střední Evropy s kruhem bariéry, patnácti zastávkami trasy románu a místy, o kterých se v knize jen mluví. Pozor, mapa spoiluje úplně všechno.