1
Desátého jara po otevření dveří přiletěly vlaštovky poprvé z obou stran.
Ty domácí se vrátily jako vždycky pod okap Vítacího domu, kde jim nikdo nesměl sahat na hnízda, protože pravidlo VLAŠTOVKY MAJÍ PŘEDNOST viselo v kuchyni hned pod pravidlem POLÉVKA SE NEODPÍRÁ. Ale karavana, co v dubnu přijela od Brány, přísahala, že viděla vlaštovky i venku — u Předpolí, první vsi za starou přehradou, kde se v popelu deset let zelenají pole a kde se loni narodilo dítě, které nikdy nevidělo Kupoli zevnitř. Doktorka Marešová o tom poslala po karavaně dopis plný čísel a vykřičníků; psala od moře, kam se v dvaaosmdesáti letech dokodrcala se třemi přístroji a jedním zdravým kolenem, a tvrdila, že se vrátí, „až to tady doměřím, což nebude hned, pánové, moře je veliké“.
Svět se hojil. Pomalu, bez dovolení a bez ptaní — a Josefína Pračníková, třiadvacet let, mistrová vítacího řemesla, na to neměla čas, protože v pokoji nahoře se budil pan Vilém.
Bylo to deváté probuzení jejího života a šlo přesně podle řádu, který sama napsala. Pokoj, který se nikdy nemění: stejná deka, stejný džbán, stejné světlo. Břidlicová tabulka u postele. Vůně polévky ode dveří, protože nos se budí první a nesmí se probudit do ciziny. A u okna, na židli, která tam stála celou noc, Matěj — protože pan Vilém, subjekt I, čtyřiaosmdesát let starý včetně těch prospaných, se budil už potřetí, a potřetí je nejhorší: to už člověk ví, kde je, a začíná chápat, co všechno tam není.
„Zase jsem tady,“ řekl pan Vilém stropu.
„Zase,“ přisvědčil Matěj. „To je dobrá zpráva. Ta horší je, že Josefína vaří kroupy.“
„Nesnáším kroupy.“
„Já vím. Napsal jste to včera na tabulku. Proto je vaří — říká, že vztek na kroupy je první domácí pocit, který spáčovi patří celý.“ Matěj vstal a otevřel okenice, pomalu, aby světlo přišlo po kouskách. „Funguje to. Na mě to zkusila s mrkví.“
Pan Vilém se poprvé od probuzení zasmál, a bylo to. Práh byl za ním. Zbytek už je jen čas, polévka a lidi.
Vítací dům stál nad Poříčím dvanáctý rok a vypadal, jako by tam stál vždycky: dlouhé stavení s vlaštovkami, přístavkem pro karavany a zvonem, na který se nezvonilo nikdy, protože zvonek — to slovo se tady nepoužívalo. Josefína ho vedla od svých osmnácti. Vyučila čtrnáct vítačů; dva měla teď v domě, jednu v Citadele, jednoho až v Předpolí, protože budit se do nového světa se dá i venku, když se tam člověk narodí starému světu navzdory.
Za těch deset let probudili pět spáčů. Subjekty E až I: kovářku, která teď kove v Bani; dva bratry, co drží převoznictví na Labi; tichou paní, která učí děti v Předpolí počty; a pana Viléma, bývalého strojvedoucího, který se rozhodl dožít u vlaků, i když už žádné nejezdily — Gravis mu slíbil, že jednou pojedou, a Gravis sliby plnil se zpožděním, ale vždycky.
Večer, když dům usnul, sedávali Josefína s Matějem v kuchyni nad břidlicovou tabulkou a hráli šibenici. Byl to nejstarší zvyk jejich života. Jí bylo třiadvacet a jemu jedenadvacet, znali se deset a půl roku, což bylo v jeho případě celý život, který si pamatoval, a mezi nimi leželo cosi, co ani jeden nepojmenoval, protože pojmenovávání bylo v téhle rodině vážná věc.
„Šest písmen,“ řekla Josefína a nakreslila šibenici.
Vyhrála. Slovo bylo DOMOV, s háčkem to nevyšlo, hádali se o pravidla jako vždycky, a nad ránem, když šel Matěj zkontrolovat pana Viléma, zastavil se jako každou noc u okna na chodbě, odkud bylo vidět na jez a na tůň. Deset let se té vodě uměl podívat do očí. Vylezl z ní jako z vajíčka, beze jména a bez světa, a tady mu obojí dali: svět po lžících a jméno křídou.
Nevěděl, že je to naposledy, co ta věta platí celá.
2
Zpráva přišla, jak chodily zprávy z hory: potichu.
Josefína šla ráno k prameni pod Třemi kameny — chodila tam každý týden, s otcovým prakem za pasem, ne na střílení, na držení — a krystal se rozsvítil dřív, než si stačila sednout, což znamenalo, že Pračník čeká. Deset let se hlas z kamene učil mluvit a naučil se to tak, že už zněl skoro jako tenkrát u plotny. Skoro. Byl teď pomalejší a širší, jako by mluvil člověk a za ním údolí.
„Josefínko. Máme práci. A musíš mi slíbit, že mě necháš doříct.“
To říkal jen tehdy, když nesl něco těžkého. Slíbila.
„Poslední kolébka dohořívá. Ta jižní, u pramene Vltavy — síň, o které Mokoš mlčela nejdél ze všech. Síně slábnou, děvče. Od té doby, co se sestra rozdala, je držím já, ale mám dlouhé ruce a krátké prsty a jih je daleko. Doteď spala kolébka z vlastního — teď začala brát z podstaty. Rok, možná dva. Znáš to. Viděli jsme to v Berlíně.“
„Tak ji probudíme,“ řekla Josefína. „Poslední spáč. Subjekt J. Víme o něm deset let, čekal, až kolébka sama —“ Zarazila se, protože slíbila nechat doříct, a protože hlas v kameni udělal pauzu, jakou dělával, když u plotny odkládal nůž.
„Přečetl jsem si štítek, Josefínko. Zblízka. Mokoš vedla záznamy o všech — písmeno, věk, hodina přijetí. U subjektu J je poznámka. Jediná poznámka na jediném štítku ze všech jedenácti.“ Pauza. „Žena, dvaatřicet let, přijata v posledních hodinách starého světa. A pod tím, jejím písmem: Přivedla subjekt C.“
Pramen šuměl. Vlaštovky nahoře řezaly nebe.
„Subjekt C,“ řekla Josefína. Vlastní hlas slyšela z dálky.
„Matěj,“ řekl její otec. „Ta žena mu je matka, děvče. Přinesla umírajícího kluka k prameni, síň ho vzala — a kolébka je jen pro jednoho. Mokoš ji přijala taky a rozdělila je. Dva poklady v jednom sklepě neschovávej — tak přemýšlela celý život, a měla proč, však víš, kdo tenkrát poslouchal. Šedesát let leželi na dvou koncích země, matka na jihu, syn na severu. A teď jí dohořívá střecha nad hlavou.“
Josefína seděla u pramene a držela prak, na držení, přesně jak byl vyroben.
„Kdo to ještě ví?“
„Ty, já a Mokoš. A Mokoš už jenom poslouchá, sama víš, kolik jí zbývá hlasu.“
„Tati…“ Poprvé po letech jí to slovo u pramene uvízlo. „Jak se řekne klukovi, kterému jsi dala jméno, že mu vezeš mámu?“
„Nevím,“ řekl Pračník upřímně. „Ale vím, jak se to neřekne. Neřekne se to pozdě. V tomhle domě se vítá pravdou, Josefínko. Tos napsala na zeď ty.“
Našla Matěje v dílně, kde spravoval pant od okenice, protože panty ve Vítacím domě nesměly vrzat, to bylo taky na zdi. Postavila se vedle něj, podala mu hadr, a když dotáhl šroub, řekla mu to celé, po pořádku, od štítku po poznámku, a nechala ta slova dopadnout tak, jak dopadají — celou vahou.
Matěj dlouho stál a díval se na pant.
„Já mám mámu,“ řekl potom. Ne jako otázku. Jako když se zkouší cizí slovo, jestli jde vyslovit.
„Máš mámu. Spí u pramene Vltavy a my pro ni pojedeme.“
„Já si ji nepamatuju.“ Otočil se k ní a Josefína viděla, jak se v něm to zemětřesení šíří po patrech. „Josefíno, já si nepamatuju vůbec nic. Schody. Pamatuju si, že někdo počítal schody. Raz, dva, tři — a nahoře něco bylo, pusa nebo co. A jabka. Někde strašně voněla jabka. To je všechno, co mám, dvě věci, a ani nevím, jestli jsou její.“ Zasmál se, krátce a špatně. „Deset let mi to stačilo. Deset let to byly jen takové… drobky pod postelí. A teď mi říkáš, že ty drobky mají štítek.“
„Říkám ti, že máš mámu,“ řekla Josefína tiše. „Všechno ostatní si řekneme cestou.“
Večer přišel za ní do kuchyně, s tabulkou pod paží, a napsal na ni jediné slovo: NEPTAT SE. Podtrhl ho.
„Až tam pojedeme,“ řekl, „zeptej se hory na všechno. Na hodinu přijetí, na záznamy, na celý štítek. Jen na jedno se neptej.“ Polkl. „Neptej se, jak se jmenoval subjekt C. Jak jsem se jmenoval. Jestli to Mokoš ví, ať mi to neříká. Já…“ hledal to dlouho, „…já to chci slyšet od ní. Nebo vůbec.“
Josefína vzala křídu a pod jeho podtržené slovo napsala: DOBŘE. A pak, protože byla, kdo byla: A JÁ BUDU CELOU DOBU VEDLE TEBE.
3
Vyjeli za tři dny, dvěma vozy, a říkalo se tomu Vítací dům na kolech: deka z pokoje, který se nikdy nemění, džbán, kotlík, zásoba křídy, tabulka. Vítání se nedá udělat za někoho, ale dá se mu přivézt podlaha pod nohy.
Jeli čtyři. Josefína, protože poslední probuzení jejího řemesla nemohl vést nikdo jiný. Matěj, protože NEPTAT SE neznamenalo nejet. Roman, protože cesta na jih vedla krajem, kde se pořád ještě vyplácelo mít s sebou někoho, koho nejde zabít. A Bestie, protože se nikdy nikoho neptala.
Bestii bylo třináct let. Čenich jí prokvetl šedou, na levé ucho slyšela hůř — otáčela ho teď za zvukem celé, jako talíř — a z vozu seskakovala po jedné přední noze místo po dvou. Pořád byla nejrychlejší tvor pod Kupolí, jenom už to nedokazovala. Vesna, které bylo deset a půl a hlas měla po mámě, kterou nikdy neslyšela, se pokusila schovat pod plachtu druhého vozu a byla objevena, vyhoštěna a odškodněna slibem, že příště ano — kterýžto slib vymohla písemně, na tabulku, s podpisem, protože vyrostla mezi Níkóovými smlouvami a věděla, co je závazek.
„Hlídej dům,“ řekl jí Roman. „A pramen. Kdyby cokoli — víš, koho se zeptat.“
„Tmy,“ řekla Vesna, jako se říká samozřejmost, a šla, protože desetiletí bohové jara mají své povinnosti.
Jeli na jih pět dní. Země se měnila pod koly: u Budweisu je předjel konvoj s dřevem na venek, u brodů stály nové mýtní boudy, kde se neplatilo zlatem, ale zprávami, a večer u ohňů se zpívalo víc než před deseti lety, protože písničky se množí tam, kde se míň hlídá. Svět byl pořád tvrdý — vlci, staré miny starých band, jedno údolí, kterému se vyhýbali všichni a nikdo nevěděl proč. Ale byl to svět, který měl kam růst, a to bylo znát na lidech u cest jako počasí.
Čtvrtou noc, na hřebeni, odkud už byly vidět šumavské hvozdy, seděli Roman s Matějem u ohně a Bestie jim ležela přes nohy, oběma najednou, protože si to za ta léta spočítala jako nejvýhodnější.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekl Matěj. „Ty si Carlin pamatuješ. Celou. A já si z mámy pamatuju schody a jabka.“ Díval se do ohně. „Co je horší?“
Roman dlouho přikládal.
„Když jsem se probral na té silnici,“ řekl potom, „neměl jsem nic. Ani schody, ani jabka. A pak se mi to vracelo po kouscích a každý kus bolel, protože ke každému bylo přibalené, že to už není.“ Podíval se na Matěje. „Ty jdeš z druhé strany. Tobě se nevrací vzpomínka — tobě se vrací člověk. Živý. To se nedá srovnat, Matěji. To se dá jenom unést.“
„A když to neunesu?“
„Uneseš,“ řekl Roman. „Viděl jsem tě vylézt z černé tůně, když ti bylo jedenáct, a do rána ses naučil svoje jméno. Vy dva jste nejstatečnější lidi, co znám, ty a ona — ještě jste se nepotkali a už jste jeden druhého jednou zachránili. Zbytek je vítání. A na vítání máme nejlepší ženskou pod Kupolí.“
Bestie jim na nohou zavrněla, souhlasně, jako razítko.
4
Síň u pramene Vltavy byla schovaná tak, jak uměla schovávat jen Mokoš: v kopci, kterému se nedalo nic vytknout. Smrčina, kameny, pramen — mladá Vltava tam byla potok, který se dal překročit, a bylo těžké uvěřit, že tohle je začátek řeky i začátek všeho ostatního.
Kámen se Josefíně otevřel na dotek — hora ji znala. Uvnitř to bylo jako v Berlíně, jak jí to Roman kdysi popsal a jak doufala, že to nikdy neuvidí: síň vytopená na jediný pokoj, žilky světla stažené k jediné cestě, všude jinde tma, která už nebyla zdvořilá, jen unavená. Pračníkův hlas tady zněl tence, jako přes vodu: „Držím, co můžu, děvče. Nezdržujte se.“
Kolébka stála v poslední svítící komoře a v ní, pod hladinou mléčného světla, spala žena.
Mladá. To Matěje složilo jako první, ještě ve dveřích: čekal mámu, ale pod hladinou spala žena, které bylo dvaatřicet — o jedenáct let víc než jemu. Za jedenáct let ji dožene. Jednou bude starší než jeho vlastní matka, navždycky, a tahle věta mu proletěla hlavou dřív, než jí uměl uhnout.
Tmavé vlasy jako on. Brada jako on. Ruce složené na prsou, ne jak je skládá smrt, ale jak je skládá čekání.
„Štítek,“ řekla Josefína tiše. Na hraně kolébky, vyrostlý z kamene jako všechno tady, byl plochý světelný obdélník a v něm Mokošino písmo, úsporné a rovné: SUBJEKT J. ŽENA, 32 LET. PŘIJATA V POSLEDNÍCH HODINÁCH. A pod tím, menším písmem, jediná poznámka, kterou si bohyně za šedesát let dovolila: PŘIVEDLA SUBJEKT C. ŠLA CELOU NOC.
„Šla celou noc,“ přečetl Matěj nahlas. Svět hořel, silnice stály a někdo nesl umírajícího kluka tmou k prameni, o kterém se mu nejspíš jenom zdálo. Položil ruku na okraj kolébky, poprvé, a světlo pod hladinou se pohnulo — nepatrně, jako hladina, když se břehu dotkne krok.
A pak žena v kolébce udělala věc, kterou kolébky nedělají: zabroukala.
Tiše, horečnatě, tři tóny nahoru, dva dolů, pořád dokola — melodie ošoupaná jako schod, píseň, kterou se uspávají děti, když už nezabírá nic jiného. Síň ji nesla šedesát let i s jejím horečným snem a teď, když docházela, pouštěla ven i sny.
Matěj ji broukal s ní. Zjistil to, až když se na něj Josefína podívala: stál u kolébky, ruku na kameni, a druhý hlas té písničky vedl sám, tři tóny nahoru, dva dolů, aniž věděl odkud. Věděl kudy. Přes drobky pod postelí.
„To je ona,“ řekl. Hlas se mu třásl. „Josefíno. To je fakt ona.“
„Já vím,“ řekla Josefína. „Pojď. Postavíme jí pokoj.“
Postavili ho do rána: deka, džbán, tabulka, kotlík s polévkou u vchodu, aby vůně stála mezi ní a tmou. Prošli řád po položkách, jako se prochází před bouří dům. Slow už síň nesvedla — zbývalo probuzení tvrdé, zvonkem, jako kdysi jemu. Josefína určila místa: ona u kolébky, Roman s Bestií ke stěně, do stínu. A Matěj—
„Za dveře,“ řekl sám. „Já vím, jak se to dělá. První tváře musí být málo.“ Polkl. „Zavolej mě, až se zeptá.“
„Až se zeptá,“ slíbila Josefína, „budeš první slovo, které uslyší celé.“
5
Hladina se rozestoupila za svítání a Marta se probudila tak, jak se probouzejí matky: rukama.
Ještě neměla oči otevřené a už hledala — dlaněmi, celým tělem, břemeno, které nesla, když ji svět naposledy viděl. „Kubíčku—“ Hlas po šedesáti letech, rozlámaný na hrany. „Kubíčku, mami je tu, mami tě drží—“ A pak oči, světlo, cizí strop, prázdné ruce, a Josefína viděla, jak do těch očí najíždí ta strašná mechanika: nesla jsem ho — kde — kdo mi ho—
„Váš syn žije.“
Josefína to řekla dřív, než přišel křik, přesně na práh, první pravda první. „Slyšíte mě? Váš syn je živý a je blízko. Držte se té věty. Ostatní věty budou těžké, ale tahle platí a bude platit pořád.“
Marta se držela. Bylo vidět, čeho všeho — hrany postele, cizí ruky, věty. Dýchala, jak se dýchá proti bolesti, a pak udělala něco, co Josefína za devět probuzení neviděla: zvedla si sama zápěstí, nahmatala tep a začala počítat.
„Jsem zdravotní sestra,“ řekla té podivné tichem místnosti, když dopočítala. Jako průkaz. Jako zábradlí. „Řekněte mi to v číslech. Kolik?“
Josefína se nadechla. Řád říkal: pravda po lžících. Ale řád psala pro lidi, kteří se drží deky — ne pro ženskou, která se drží čísel.
„Dvaasedmdesát let,“ řekla. „Donesla jste ho včas. Síň ho vzala a vyléčila, spal šedesát dva let, probudili jsme ho před deseti a půl. Je mu jedenadvacet. Je zdravý. Je hodný. Je tady za dveřmi.“ Pauza, poslední lžíce: „A nepamatuje si vás. Skoro. Nese si z vás schody, jabka a jednu písničku.“
Marta seděla bez hnutí. Dvaasedmdesát let jí procházelo obličejem jako mrazivá voda — muž, dům, sestry z oddělení, celý svět, o kterém se ještě nestačila zeptat a už věděla, protože v posledních hodinách věděli všichni. Nechala to projít. Neomdlela, neutekla do křiku. Byla z lidí, kteří se hroutí až po službě.
„Za dveřmi,“ zopakovala. „Jedenadvacet.“ A pak, tiše: „Já mu byla máma jenom deset let. On mě přežil o padesát.“ Zavřela oči, otevřela je. „Ať jde dál. Prosím.“
Josefína došla ke dveřím a nemusela nic říkat.
Matěj vešel, jak se vchází na tenký led, a zastavil se tři kroky od postele, aby jí nechal celého sebe na dívání. Dívala se. Hledala v jedenadvacetiletém chlapovi kluka, kterého nesla nocí, a bylo to k nevydržení dlouhé, a nikdo to nevydržení nezkrátil, protože na tohle řád pamatoval: první dívání se nekrátí.
„Kubíčku?“ řekla nakonec. Napůl otázka, napůl modlitba.
„Nevím,“ řekl Matěj. Hlas měl opatrný jako ten led. „Možná. Nepamatuju si to jméno. Nepamatuju si skoro nic — schody, někdo se mnou počítal schody, raz dva tři a nahoře pusa. A jabka, někde hrozně voněly jabka. A tu písničku, tři tóny nahoru, dva dolů.“ Rozpřáhl trochu ruce, bezradně, jako se přiznává. „Tady mi říkají Matěj. To jméno mi dala holka křídou na tabulku, když mi bylo jedenáct a nic jiného jsem na světě neměl. Jestli hledáte Kubíčka — nevím, jestli ho vedu. Ale jestli chcete Matěje, tak ten tu stojí celej.“
Marta se dívala a po tváři jí teklo a vůbec si toho nevšímala. Zvedla ruku. „Pojď sem,“ řekla. „Ukaž.“ A když si klekl k posteli, nehledala jeho oči ani ruce — sáhla mu za pravé ucho, palcem, přesně, jako se sahá po vypínači ve tmě vlastního bytu.
Znaménko tam bylo. Malé, hnědé, celý život schované, sám o něm skoro nevěděl.
„Máš ho tam pořád,“ vydechla Marta. A pak se sesypala — po službě, konečně — a plakala do ramene cizího dospělého chlapa, který byl její syn, a ten ji držel a broukal jí přes hlavu tři tóny nahoru a dva dolů, protože to bylo jediné, co z ní měl, a ono to celou dobu stačilo, protože to bylo přesně to, co se broukává, když už nezabírá nic jiného.
Ve stínu u stěny stál nejnesmrtelnější muž světa a tvářil se, že mu do očí nalítal popel. A šedivá šelma u jeho nohou mlčela a nechala je, protože některá vítání se dělají beze svědků, i když u nich stojí celá rodina.
6
Nejtěžší na tom, učila Josefína své vítače, není smutek. Nejtěžší je, že smutek a radost chodí po stejných schodech a míjejí se v půli.
Marta truchlila pro Kubíčka — pro chlapečka, který jí umíral v náruči a kterého už nikdy nikdo neuvidí — a ten pohřeb musela odchodit celý, i když jeho nebožtík seděl večer u ohně, živý a zdravý, a podával jí čaj. Nejtěžší pohřeb je ten, kde vám nebožtík podává čaj. A zároveň, po týchž schodech proti tomu, stoupala radost tak veliká, že se jí bála dotknout, aby ji nezlomila: ten chlap u ohně měl její bradu, její tvrdohlavost a její způsob, jak držet lžíci — palcem přes hranu, jak se drží lžíce, když se jí krmí někdo jiný.
„To máš po mně,“ řekla, když si toho všimla poprvé, a hned se lekla, jestli smí.
„Vážně?“ Matěj se podíval na svoji ruku, jako by ji viděl poprvé. „Deset let mi říkají, že jím jako záchranář.“
„Jíš jako sestra po noční,“ řekla Marta a poprvé od probuzení se zasmála, a bylo to jako když v zatuchlém domě povolí okno.
Jenže po týchž schodech chodilo i jméno.
Snažila se. Slyšeli, jak se snaží — jak větu rozjede s „Kubí—“ a přeskočí, v půlce, na „…Matěji“, a ten šev byl pokaždé slyšet, jako schod, který vrže. Devátý den, u vozů, se jí to vysmeklo celé: „Kubíku, podej mi—“ a Matěj se otočil dřív, než si to stačil zakázat, a pak tam stáli, oba stejně zaskočení, že to fungovalo.
„Promiň,“ řekla Marta.
„To nic.“
„Není to nic,“ řekla Marta, sestra, která nikdy nenechávala věci pod obvazem. „Otočil ses.“
„Otočil jsem se, protože…“ A tam se to v něm zlomilo, poprvé za celou cestu, deset let vítacího klidu z něj slezlo jako barva. „Protože on tady někde je, jo? Někde ve mně je Kubíček, kterej se otáčí, když ho zavoláš, a já k němu neumím! Nemám klíč! Ty ho hledáš v mým obličeji a já vidím, jak ho hledáš, a chci ti ho dát, mami, chci ti ho dát ze všeho nejvíc na světě — a nemám ho! Umřel! Umřel ve tmě někde mezi tebou a pramenem a místo něj vylezlo z tůně tohle,“ udeřil se do prsou, „a tohle se jmenuje Matěj a neumí ti vrátit syna!“
Řekl „mami“ a nevšiml si toho. Všimli si všichni ostatní.
Odešel do tmy za vozy, jak odcházejí jednadvacetiletí, a Josefína ho nechala jít, protože věděla, kdo tam za ním doběhne — a taky že doběhla: šedivá, po třech nohách z vozu, a lehla si mu tam někde na nohy celou svou vahou, nejstarší lék světa.
Marta seděla u ohně a dívala se za ním. „Já mu neumím říct, že ho nehledám,“ řekla tiše. „Že už jsem ho našla.“
„Umíte,“ řekla Josefína. „Jen to nejde slovem. Slovo si vybral sám: nechtěl, aby mu hora řekla staré jméno. Řekl — chci ho slyšet od ní, nebo vůbec.“ Přisedla si. „Víte, jak přišel k novému? Bylo mu jedenáct, vylezl z ledové tůně a nevěděl nic — ani svět, ani sebe. Dospělí chtěli počkat, vybrat, poradit se. Tak jsem vzala tabulku a napsala M, protože M jako mlýn, u kterého jsme ho vylovili, a on si dopsal zbytek se mnou, písmeno po písmeni. Nedostal jméno po nikom. Dostal ho po tom ránu.“
Marta se na ni dlouho dívala. „Tys mi pojmenovala syna.“
„Ne,“ řekla Josefína. „Vašeho syna jste pojmenovala vy, celého, i s tou písničkou. Já jsem pojmenovala kluka, který se narodil z tůně. On je oboje, paní Marto. To není půlka a půlka. To je dvakrát celý.“
Té noci se Marta probudila potřetí — potřetí je nejhorší — a u jejího vozu seděl na bedně Matěj, protože tohle byla jeho půlka řemesla: být tam, když se člověk budí a neví, a než si vzpomene, potřebuje, aby u toho někdo byl.
„Nespíš,“ řekla.
„Mám noční,“ řekl. „Po tobě, prej.“
Seděli ve tmě. A pak vytáhl z rance věc, kterou nosil deset let: malý prak, dětský, s rukojetí ohlazenou dvěma generacemi dlaní, a do rukojeti byla vyřezaná drobná písmena: AŽ SE NAUČÍŠ MÍŘIT.
„Dostal jsem ho od člověka, který mě učil svět,“ řekl. „Říkal: jednou ho budeš dávat dál a poznáš komu.“ Položil jí ho do dlaně a zavřel jí kolem něj prsty. „Není na střílení. Je na držení, když je zle. Funguje. Ověřeno.“
Marta držela prak, na držení, a dívala se na svého syna, který nebyl Kubíček a byl dvakrát celý, a tu noc už se nebudila.
7
Domů jeli oklikou. Schválně. Vítání se nedá udělat za někoho, ale dá se mu ukázat, do čeho se probudil.
Ukázali jí Budweis s trhem, kde se hádalo v dobrém, mýtnici, kde se platilo zprávami — Marta zaplatila celou cestu, protože zpráv měla dvaasedmdesát let —, a u Brány jí ukázali dveře ve vzduchu: pruh klidu mezi dvěma stěnami mihotání, kterým zrovna procházela karavana ven, na zelenou, k Předpolí. Marta stála a dívala se, jak vozy projíždějí koncem světa jako vraty od stodoly.
„My jsme se tenkrát báli,“ řekla. „Poslední hodiny. Věděli jsme, že venku je konec, a báli jsme se ho dovnitř pustit.“ Kývla bradou k Bráně. „A vy jste si do něj udělali dveře a chodíte mu naproti.“
„Trvalo to,“ řekl Roman. „A stálo to.“ Víc neřekl a Marta se nedoptávala; za těch pár večerů u ohně už pochopila, že tenhle zrzavý chlap, co nestárne, platil při tom stání v první řadě.
Pátý den odbočili k sadu. Byl to starý sad, přeživší, deset let znovu ošetřovaný — a Marta vešla mezi jabloně a zastavila se, a bylo na ní vidět, že jí něco došlo dřív, než to stačila říct.
„Bydleli jsme nad ovocnářstvím,“ řekla. „Malý byt, schodiště rovnou z krámu. Celé tvoje dětství ti vonělo jabkama, Matěji. Celý dům. I nemocnice ne — ale doma…“ Utrhla jablko, mladé, kyselé, a podala mu ho. „Tady máš. Drobek k drobku.“
Matěj se zakousl, zašklebil se, protože bylo v půlce máje, a snědl ho celé.
K prameni pod Třemi kameny ji vzali hned první večer doma, protože pramen se nepřeskakuje.
Krystal se rozsvítil, sotva došli, a tma promluvila hlasem, který byl kdysi vysoký, hubený a vlídný: „Paní Marto. Šedesát let jsem nosil lidi do hory a nikdy jsem nedonesl nikoho tak daleko jako vy za jednu noc. Smekám. Kdybych měl čím.“
A pak, pod tím hlasem, docela tiše, promluvil druhý — malý, obroušený, hlas, ze kterého zbýval jen vlídný obrys, a Marta ho poznala okamžitě, protože ho slyšela jednou v životě a ta noc se nezapomíná.
„Přišla jste,“ řekla Mokoš.
Marta stála u pramene velmi rovně, jako se stojí na hlášení.
„Vy jste mi tenkrát řekla: Dej mi ho,“ řekla. „A já se zeptala: vrátíš mi ho? A vy jste řekla: Ne tobě. Světu.“ Nadechla se. „Tak jsem vám ho dala, protože sestra pozná, když je pravda jediný lék, co zbyl. A teď tady stojím, dvaasedmdesát let po své smrti, vedle svého živého syna.“ Hlas se jí zlomil jen na okraji. „Lhala jste, paní. Vrátila jste ho i mně.“
Tma u pramene dlouho mlčela, jak umí mlčet jen ona.
„Nejlepší chyba,“ řekla nakonec Mokoš, „za oba moje světy.“
Zpátky šly obě ženy samy; Matěj zůstal u pramene, protože svíčky a synové mají své pořadí, a Roman s Bestií dělali, že hlídají cestu, kterou nebylo před kým hlídat.
„Ten hlas v kameni,“ řekla Marta po chvíli. „Ten první. To je váš táta.“
„Vychoval mě,“ řekla Josefína. „Krevně ne. Křídou ano — v téhle rodině se to počítá stejně.“ Šla s rukama za pasem, kde nosila jeho prak. „Před deseti lety držel dveře, kterými se měnil svět, a dveře se zavírají skrz toho, kdo je drží. Tak zůstal v hoře. Chodím za ním každý týden. Vypráví, poslouchá, hádáme se o recepty. Jenom…“ pokrčila rameny, gestem, které od ní Marta ještě neviděla, protože ho Josefína nikomu neukazovala, „…jenom už nikdy nevoní po dřevě. Hlas zůstal celý. Náruč ne.“
Marta chvíli šla mlčky. „Já jsem sestra,“ řekla pak. „My máme na tohle služební slovo: dlouhodobá péče. Znamená to péči, která nikoho nevyléčí a přesto se nesmí přestat.“ Podívala se na Josefínu. „Ty ho vítáš, děvče. Každý týden, deset let, vítáš tátu do světa, do kterého nemůže. Vítání, které nikdy neskončí — a tys kolem něj postavila dům a vyučila čtrnáct lidí, aby to ostatní měli lehčí, než to máš ty.“
Josefína se zastavila. Nikdo jí to za deset let neřekl — ani otec, ani Roman, ani tma. Možná to nikdo z nich neviděl, protože stáli moc blízko. Musela přijít žena ze starého světa, sestra po noční, cizí a vlastní zároveň, aby to přečetla za jeden večer.
„Neplač,“ řekla Marta mírně. „Nebo plač, na to je noc přesně stavěná. Já jen abys věděla, že to někdo vidí.“ A pak, protože byla, kdo byla, dodala: „A ještě jedno vidím, ale to ti řeknu, až to řekne on. Slíbila jsem si, že se nebudu plést.“ Odmlka. „Moc mi to nejde.“
„Já vím,“ řekla Josefína. A poprvé od pramene se usmála. „Vy dva jste si podobní víc, než on tuší.“
8
Do Vítacího domu vešla Marta po schodech — a na třetím schodu jí to Matěj uslyšel v dechu, to tiché raz, dva, tři, kterým se počítá schodiště nad ovocnářstvím, když nesete nemocné dítě a chcete, aby myslelo na čísla, a ne na horečku. Došla nahoru, čtyři, pět, otočila se — a políbila ho do vlasů, přesně tam, kam se líbá kluk, kterému je šest a vyhrál schody.
„A nahoře pusa,“ řekl Matěj se zavřenýma očima.
„A nahoře pusa,“ řekla Marta. „Pamatuješ si to dobře. Celou dobu sis to pamatoval dobře.“
Zůstala. Nikdo o tom nehlasoval, prostě se to stalo, jako se to v tomhle domě stávalo: třetí den převzala lékárnu, pátý den převázala karavaníkovi ruku tak, že se o tom mluvilo až v Bani, a do měsíce viselo v kuchyni nové pravidlo, hned pod vlaštovkami: NEMOC SE HLÁSÍ MARTĚ. DOHADOVAT SE S MARTOU JE NEMOC. Vítací řemeslo dostalo, co mu deset let chybělo — někoho, kdo umí tělo, když ostatní umějí duši.
Panu Vilémovi se představila v den příjezdu, u polévky. „Marta,“ řekla. „Matějova máma.“ A teprve když to doznělo, když se nikdo nepodivil a pan Vilém jen kývl a povídal, že to je vidět, na bradě, teprve tehdy si Josefína všimla, jak dlouho tu větu Marta skládala — a že v ní není Kubíček a není v ní subjekt, jen čtyři slova, všechna pravdivá.
Kubíčkovi zapálili svíčku u pramene. Jednu, večer, beze svědků — matka a syn chlapečkovi, kterého oba nesli, každý svou nocí. Na tabulku v kuchyni toho večera přibylo pod velké MATĚJ menší JAKUB, křídou, kterou nikdo negumoval, protože jména se v tomhle domě negumují — aby se nezapomnělo, odkud to velké rostlo.
„A kdy jí to řekneš?“ zeptala se Marta jednou večer, bez varování, hlavou kývla přes kuchyň k Josefíně, která u okna počítala zásoby křídy.
„Ona to ví,“ řekl Matěj.
„To říkají všichni kluci,“ řekla Marta. „Všech dob a všech světů. Ví, neví — řekni. Já jsem tvému tátovi taky musela napovědět, a to nám nehořel svět, měli jsme času, kolik jsme chtěli.“ Odmlčela se. „Mysleli jsme, že máme.“
U večeře — velké, na uvítanou, s Buvolíkem, který přijel z Poříčí s hrncem, jaký se vozí jen na svatby a na návraty — seděli všichni: Roman s Vesnou, která Martě obřadně předložila k podpisu smlouvu o příštím spolucestování; pan Vilém; dva mladí vítači; Bestie pod stolem po celé délce; modrý střípek u džbánu, který svítil, což znamenalo, že poslouchají dva hlasy z hory. Matěj s Josefínou seděli vedle sebe, jak sedávají lidé, kteří se ještě nedrží za ruce, ale místo vedle sebe už nikomu nedají.
„Polívka,“ ohlásil Buvolík a zvedl pokličku. „Pozdrav, měna i lék.“
„Tak mě pozdravte,“ řekla Marta.
A pozdravili ji.
Po večeři stál Matěj chvíli u okna na chodbě, odkud bylo vidět na jez a na tůň, ze které se kdysi narodil. Za zády mu hrála kuchyň: máma se hádala s Josefínou o pravidla šibenice a prohrávala, a bylo slyšet, že prohrává ráda.
Já, Matěj, pomyslel si kluk, který dostal jedno jméno s láskou a druhé s láskou dvakrát — jméno po ránu u mlýna a pod ním, křídou, jméno po chlapečkovi, kterého kdosi celou noc nesl tmou, aby něco zbylo.
Zbylo, pomyslel si. Zbylo toho tolik, že se to nevejde na tabulku.
A šel dovnitř, prohrát šibenici s mámou.