1
Úsměvy potkali dřív než sníh.
Tři dny za Brnodunem, tam, kde se kraj láme do severních rovin a cesty si přestávají hrát na cesty, leží ves, které se říká Mokřiny. Roman si ji pamatoval z vyprávění: díra, kde se pes urve ze řetězu a uteče radši do lesa. Jenže ves, do které v podvečer vešli, měla nové šindele. Všechny. Na každé střeše, v úhledných řadách, světlé dřevo ještě vonělo smůlou. Psi u plotů byli tlustí. A lidé — lidé se usmívali.
„Poutníci! Pojďte dál, pojďte,“ mával od hospody chlap s tváří kulatou jako pecen. „Pivo je dnes na účet domu!“
Farah se zastavila uprostřed návsi tak prudce, až do ní Buvolík málem vrazil.
„Na účet domu,“ zopakovala. „Zrzku. Za celej život mi nikdo nenalil na účet domu. Ani mámě u porodu.“
„Třeba jsou pohostinní,“ řekl Roman bez přesvědčení.
„Pohostinnost má cenovku,“ ozvala se Josefína tiše. Naučila se to od Starosty, aniž ho kdy viděla; některé lekce cestují rychleji než lidé.
Vzali pivo — nevzít by bylo nápadnější — a Roman platil, přehnaně, na viditelném místě, stříbrem z Citadely. Hospodský se ošíval, jako by ho ty mince pálily do dlaně. V rohu lokálu seděli tři sedláci a usmívali se na cizince způsobem, který Roman znal z jednoho večera u plotu Kajovů: jako by jim někdo platil za každý zub.
Pračník do sebe obrátil půllitr, otřel si vousy a začal nahlas, rozšafně vyprávět, že jdou na východ, do hor, za obchodem s kožešinami. Lhal krásně. Lhal tak dlouho a s takovými podrobnostmi o cenách rysích kůží, že tomu Roman začal skoro věřit sám.
U studny je dohonila stařena s vědrem. Nesla ho plné a nesla ho špatně; Buvolík jí ho beze slova vzal a nesl za ní. Šla vedle něj drobnými krůčky a dívala se přísně před sebe, a když míjeli její chalupu — jedinou v celé vsi se starými, černými šindeli —, řekla polohlasem, aniž pohnula bradou:
„Neberte od nich nic, děti. Kdo vzal zlato, ten píše.“
„Píše co?“ zeptal se Roman stejně tiše.
„Všechno. Kdo šel tudy, kolik vás je, co vezete. Jednou za týden si pro to přijde takovej slušnej pán a platí. Celá ves píše.“ Zastavila se u dvířek a vzala si od Buvolíka vědro. „Já psát neumím,“ dodala s ponurým uspokojením člověka, kterému se celoživotní handicap konečně vyplatil, a zmizela v chalupě.
„Tak si to shrňme,“ řekla Farah večer, když se utábořili dobré dvě hodiny cesty za Mokřinami, v remízku z dohledu od cesty. Z rukávu vytáhla složený arch papíru a rozprostřela ho na koleni. „Sebrala jsem to rychtářovi ze stolu, když děkoval Pračníkovi za tu přednášku o rysech. Schválně, jestli to poznáte.“
Byl to ceník. Úhledný, psaný školeným písmem, a platilo se v něm za zprávy. Cizinci na severní cestě — 2 zlaté. Ozbrojení cizinci — 3. Muž se zrzavými vlasy — 5. Šelma o šesti nohách — 5. Výrobce praků, vysoký, hubený — 8. A poslední řádka, podtržená: Cokoli od řeky u Přívozu — 10 zlatých, spěchá.
„Přívoz,“ řekl Pračník. Jméno mu v ústech zaskřípalo. „To je ves na břehu pod ostrohem. Pod tím ostrohem, kterému se za starých časů říkalo Poříčí.“
„Takže vědí, kde bod je,“ řekl Roman.
„Vědí, kde je, dávno. Veles ty tři body četl v záznamech, to víme od Níkóa.“ Pračník složil ruce na kolenou a díval se do ohně. „Tohle je horší, chlapče. Oni neplatí za to, aby bod našli. Oni platí za to, aby věděli o každém, kdo se k němu blíží. To se dělá kolem věci, u které se čeká.“ Zvedl oči. „A čekat se dá jen na jedno.“
„Že se otevře,“ hlesla Josefína.
Nikdo na to nic neřekl. Bestie zvedla hlavu z tlap, poslouchala tmu a tma jí zřejmě nic dlužna nezůstala, protože ji po chvíli zase položila. Roman seděl, díval se do ohně a počítal. Ceník znamenal síť. Síť znamenala peníze, trpělivost a čas — a čas byl jediná věc, které měl Veles víc než všichni ostatní pod Kupolí dohromady.
„Potřebujeme někoho, kdo zná sever líp než zlato,“ řekl Pračník do ticha. „Někoho, komu tady lidi věří.“
Roman se usmál poprvé za celý den.
„Já vím,“ řekl. „Známe se. Je maličká a bude nadávat.“
2
Vrbí bylo městečko o jedné návsi, jednom trhu a třech stech obyvatelích, z nichž právě teď dobrá polovina stála v půlkruhu kolem stolu, na kterém stála maličká žena, aby na ni bylo vidět, a mluvila.
„…a já vám neslibuju zlato,“ říkala Aniežka právě, když se Roman s ostatními protlačil na dostřel. „Zlato vám slibujou jiní a všimněte si, že za něj nechtějí nic. Nic! Kdy naposled vám někdo dal peníze za nic? No? Ptám se: kdy naposled — Havlíku, tebe se neptám, tobě platí tchyně, abys nebyl doma.“ Trh se zasmál. „Já vám nabízím opak. Práci. Město, které staví kovárny a potřebuje kováře. Špitál a potřebuje ranhojiče. Školu — a potřebuje děti, který se nebojí ptát. Platí se tam jídlem, střechou a elektrikou, a jestli nevíte, co je elektrika, tak je to ta věc, co vám v zimě svítí a nesmrdí. Kdo chce vidět víc, ať se zapíše u vozu. Kdo chce zlato za nic…“ odmlčela se a přejela trh pohledem, který uměl vážit, „…ten ať si dobře zapamatuje, jak se ten pán usmíval, až si jednou přijde vybrat, co si to vlastně kupoval.“
Slezla ze stolu, otočila se — a uviděla je.
Na okamžik, kratičký, se maličká rádkyně nové Citadely zatvářila jako holka, které se vrátil domů někdo, o kom se bála myslet. Pak si to zatvářila zpátky.
„No výborně,“ řekla. „Zrzek. Přesně to mi ve statistice rizik chybělo.“
Buvolík ji zvedl i s jejím úředním vakem, obejmul ji celou jednou paží a položil jí dlaň na temeno, jako za starých časů, celou Aniežčinu hlavu pod jednu medvědí tlapu. Aniežka to strpěla s důstojností, se kterou se trpí jen věci, které má člověk rád.
„Taky tě ráda vidím, ty hromado,“ řekla odspodu. „Pusť. Reprezentuju město.“
Večer seděli v šenku u kamen a Aniežka poslouchala. Poslouchala jako vždycky: bez přerušování, s očima přimhouřenýma, a člověk přímo viděl, jak si uvnitř té malé hlavy někdo rozkládá papíry a přisouvá kalamář.
„Takže spáči,“ řekla, když Roman skončil. „Níkó mi ten tvůj dopis přečetl. Třikrát, protože jsem mu ho dvakrát nevěřila. Jedenáct lidí.“ Zavrtěla hlavou. „Dobře. Co víte o Přívozu?“
„Ceník,“ řekl Roman. „A že se tam čeká.“
„Tak já vám povím zbytek, protože sever je můj rajón a mě se ptát je levnější.“ Ukázala lžící. „Přívoz se prodal. Celej. Ne jako Mokřiny, co píšou zprávičky — Přívoz vzal zlato hromadně, i s rychtářem. Usměvaví tam mají od podzimu tábor, na ostrohu nad jezem. Slušnej tábor: stany s kamínky, zásoby, latríny po vojensku. Pět neděl tam sedí, nikoho neobtěžujou, dětem rozdávají sušený švestky.“ Odložila lžíci. „A teď to hlavní. Vozili tam bedny. Jedna se rozbila na přívozu, viděl to můj člověk. Víte, co v ní bylo? Oblečení. Nový, složený, převázaný. Kabáty, boty, košile.“ Podívala se na Romana. „Ve všech velikostech, Zrzku. Od chlapskejch až po dětský.“
U stolu se rozhostilo ticho. Roman cítil, jak mu po zádech leze mráz, pomalu, obratel po obratli. Uvítací balíček. Viděl jeden takový, rozbalený, ve sklepě u prašné cesty: kalhoty, košile, nůž, mapa. Pračníkova práce, připravená s láskou a nikdy nedoručená. Tihle měli bedny. Tihle měli velikosti.
„Oni se učili,“ řekl Pračník pomalu a znělo to, jako když se láme led. „Od nás. Od Mokoš. Veles viděl v záznamech, jak se přijímá spáč — a najal si lidi, aby to uměli taky. Vlídně. S dekou a teplou polívkou.“
„Proto žádný násilí,“ přikývla Aniežka. „Pět neděl a ani jedna rozbitá huba, to u žoldáků neexistuje. Tihle nejsou žoldáci. Tihle jsou… komitét uvítací.“ Vyslovila to jako nadávku.
„Kolik jich je?“
„Šestnáct v táboře, dva na přívozu, neznámo kolik po vsích. Velí jim šedivej pán, kterýmu říkají Účetní. Prej se fakt tak představuje.“ Aniežka pokrčila rameny. „A ještě něco. Baňa zkoušela před měsícem Níkóovu severní cestu — Gravis je otočil zpátky bez boje, jen tím, že tam stál. Starosta ze Sudvestauru bere zlato oběma rukama a dělá, že neví od koho. A Níkó…“ na okamžik jí kolem úst přelétlo něco měkkého, „…Níkó nespí a staví. Říká, že město musí být hotový dřív, než bude potřeba. Teď vím, na co ho potřebujete. Na spáče.“
„Na spáče,“ přikývl Roman. „Jedeš s náma k Přívozu?“
„Jedu,“ řekla Aniežka. „Stejně je to můj směr. A kromě toho,“ dopila a postavila hrnek dnem vzhůru, „jestli se tam bude vítat člověk, kterej spal šedesát let, tak u toho chci bejt. Vítání je totiž, Zrzku, přesně ta věc, kterou tenhle svět dělá ze všeho nejhůř.“
3
Řeka byla černá a rychlá a nesla první ledovou tříšť. Poříčí — ostroh nad jezem — se zvedalo z pravého břehu jako hřbet spícího zvířete: skála, na ní věnec zakrslých borovic a pod skálou, mezi kořeny, tůň, kterou jez držel hlubokou a tichou.
Tábor usměvavých stál na temeni ostrohu, přesně tak, jak ho Aniežka popsala: dvě řady stanů, kouř z komínků, dřevo v úhledných hranicích. Nad táborem vlajka nebyla. Veles si zjevně nepotrpěl na symboly; symboly jsou pro ty, kdo potřebují, aby se jich někdo bál.
Vyšel jim naproti, ještě než překročili potok pod vsí. Šedivý muž v šedém kabátě, prostovlasý, s rukama sepjatýma za zády. Mohlo mu být padesát, mohlo mu být sedmdesát; měl tvář člověka, který v životě nezvedl hlas, protože to nikdy nepotřeboval.
„Roman Talich,“ řekl místo pozdravu. „Šest stop dvě palce, vlasy rusé, meč nanitský, jeden kus. Šelma šestinohá, jeden kus. Výrobce praků, subjekt A, jeden kus.“ Kývl na Pračníka, zdvořile. „Vedu účty svého pána. Říkejte mi Účetní.“
„Váš pán ví, proč jsme tady.“
„Můj pán ví všechno, co se dá spočítat, a počítá i to, co se nedá.“ Účetní se neusmíval. Byl v celém tom kraji plném placených úsměvů jediný, kdo se neusmíval, a kupodivu právě to bylo nejhorší. „Dovolte, abych vám ušetřil čas. Za prvé: nebudeme vám bránit. Násilí je drahé a můj pán říká, že proti vám je navíc zbytečné, což je vzácná kombinace. Za druhé: vy nebudete bránit nám. Tábor stojí na obecním, ves nás hostí ráda a žádný zákon Kupole — kdyby nějaký existoval — neporušujeme. Za třetí,“ vytáhl zpoza zad ruku a v ní, na plochém kameni, ležel sloupek zlatých mincí, „pán mi ukládá nabídnout vám denní sazbu za to, že odejdete. Sazba je štědrá a poroste. Toť vše.“
„A když nevezmeme nic?“
„Pak budeme čekat společně,“ řekl Účetní. „Pán říká: každý odchod je jen odložený příchod. U vás si to, prosím, přeložte, jak umíte.“
Otočil se a šel zpátky nahoru, rovnoměrným krokem člověka, který nikdy nespěchá, protože všechno spěchá k němu.
„Tak tomuhle,“ řekla Farah do ticha, „říkám nepřítel. Ani mu nejde ukrást nůž. Nemá nůž. Co je to za chlapa, kterej nemá nůž?“
Krystal našli za soumraku, když tábor i ves zalezly ke kamnům. Byl tam, kde Pračník řekl, že bude: pod ostrohem, u paty skály, mezi kořeny nejstarší borovice, na dva kroky od vody. Menší než ten u Tří kamenů, tmavší — a mrtvý.
Ne rozbitý. Mrtvý. Žádné líné modré světélkování, žádné srdce, které bije z povinnosti. Jen kámen.
Pračník si k němu klekl, položil na něj obě dlaně a zůstal tak dlouho, mnohem déle, než bylo příjemné přihlížet. Když se zvedl, vypadal staře.
„Nezná mě,“ řekl. „U Tří kamenů mě kámen znal — Mokoš mě naučila klepat. Tenhle…“ zavrtěl hlavou. „Tenhle spí, nebo mlčí, nebo obojí. Nedokážu říct, jestli je síň za ním živá.“
„Zkusím to já,“ řekl Roman. Vzpomněl si na Tři kameny: ledová voda, která si vás prohlíží. Klekl si, přiložil dlaně.
Nic. Kámen byl studený, jak bývají studené kameny v prosinci u vody, a ani trochu jinak.
„Takže dovnitř nemůžeme,“ shrnula Farah. „Oni taky ne. Nikdo neví kdy, nikdo neví jak — a všichni čekáme na díru v kopci.“ Rozhlédla se po ostrohu, po táboře nahoře, po černé vodě. „Víte, co mi na tom vadí nejvíc? Že jestli má tamten šedivej pravdu, tak jsme právě založili tábor na tom samým, na čem oni. Na trpělivosti. A v trpělivosti, Zrzku, v trpělivosti my prohráváme s náskokem.“
Roman se díval na mrtvý kámen a myslel na síň pod Třemi kameny — jak světlo pulzovalo kolem prázdné kolébky, jako když tělo drží teplo dávno vstalého spáče. Tady žádné teplo nebylo. Jen skála, voda a nahoře šestnáct stanů plných lidí, kteří dostali zaplaceno, aby uměli být hodní.
„Tak se utáboříme,“ řekl. „A budeme trpěliví líp.“
4
Být trpělivý líp se ukázalo být řemeslo jako každé jiné, a jako u každého řemesla u něj Roman začínal jako učedník.
Usměvaví měli systém. Ráno rozcvička, přes den služby, večer teplé jídlo; dvakrát denně prošel jeden z nich vsí, rozdal dětem sušené švestky a starým lidem donesl dřevo. Platili za všechno, přepláceli za všechno a nikdy, nikdy nic nechtěli. Ves je měla ráda tím zvláštním způsobem, jakým má člověk rád zub, který přestal bolet: nepřemýšlí, co to znamená.
Romanova družina měla proti tomu jeden stan pro šest lidí, jednu šestinohou šelmu, která děsila dobytek, a pověst lidí, kvůli kterým kdysi umřeli všichni naniti. Válku úsměvů prohrávali na celé čáře.
A pak si Pračník všiml mlýna.
Stál na levém břehu pod jezem, velké kolo strnulé v ledové tříšti, a byl mrtvý — mrtvější než krystal pod borovicí. Hřídel prasklá, palce vylámané, náhon zanesený. Rychtář, když se ho Pračník s nevinnou tváří zeptal, jen mávl rukou: mele se ručně, na žernovech, druhý rok. Mlynář umřel a mlýn s ním. Zlato je, mouka není.
„Tak vida,“ řekl Pračník tím svým tónem, u kterého člověk nikdy nevěděl, jestli mluví o počasí, nebo o osudu světa. „Věc, která se nedá koupit. Chybí jim řemeslník.“
Další tři týdny vypadaly takhle: Pračník s Buvolíkem stáli po pás v ledové vodě a měnili hřídel, kterou Buvolík přinesl z lesa na rameni jako klacek. Pračník vyráběl palce kola s přesností, se kterou jinde vyráběl praky, a nadával u toho na dřevo, na vodu a na severské podnebí soustavně, plynule a s láskou. Josefína si u mlýna otevřela ordinaci pro vesnické děti: učila je prakem sundávat šišky, což se rodičům líbilo míň, a počítat, což se jim líbilo víc. Farah zmizela každý druhý den na obhlídku a vracela se s hlášením, kolik usměvavých kde stojí, a s věcmi, které jim „upadly“ — pro zásadu, jak říkala, ne pro zisk. A Aniežka obcházela vsi v okruhu dne cesty a mluvila s lidmi o městě, které staví kovárny.
Když se mlýnské kolo poprvé pohnulo — s vrzáním, s kašláním, a pak najednou čistě, kulatě, jako by si vzpomnělo — stála u toho půlka Přívozu. A mlynářova vdova, která dva roky mlela ručně, se rozplakala, utřela si ruce do zástěry a přinesla Pračníkovi hrnec polévky.
Polévka. Pozdrav, měna i lék.
Od toho dne se ves začala lámat. Ne najednou a ne celá — zlato je zlato a zima je zima —, ale u studny se s nimi zase mluvilo, děti chodily za Josefínou i bez šišek a rychtář jednou večer, velmi opile a velmi potichu, řekl Pračníkovi, že kdyby náhodou — čistě náhodou — někdo potřeboval vědět, kdy usměvaví střídají hlídky na ostrohu, tak on to čirou náhodou ví.
Účetní to všechno pozoroval a nedělal nic. Jen jednou, když míjel Romana na návsi, se zastavil.
„Mlýn,“ řekl. „Elegantní. Napsal jsem o něm pánovi.“
„A co pán?“
„Pán říká: zajímavé.“ Účetní si povytáhl rukavice. „Víte, pane Talichu, já vedu účty dlouho. Zlato je silná položka. Ale všiml jsem si za ta léta jedné věci: proti položce, kterou neumím zapsat, se účtuje špatně.“ Kývl na pozdrav. „Nesděluji vám to jako slabost. Sděluji vám to jako profesionál profesionálovi.“
V noci seděli s Pračníkem na ostrohu, zabalení v kožešinách, a dole pod nimi šuměl jez.
„Pověz mi o spáčích,“ řekl Roman. „Co bude, až se síň otevře. Doopravdy, ne pro děti.“
„Doopravdy?“ Pračník si přitáhl kožich. „Doopravdy to bude zlé. Spáč se probudí jako ty: nahý, prázdný, vyděšený. Prvních pár dní je zvíře, chlapče — zvíře, které umí mluvit, a to je horší, ne lepší. Tělo má hotové, hlavu ne. Paměť se vrací po drobcích a každý drobek bolí. Potřebuje teplo, jídlo, ticho a jednoho člověka, který se nezmění: stejná tvář každé ráno, stejný hlas, stejná polívka. Rok, než je z něj zase člověk. Dva, než je z něj člověk, který unese pravdu.“ Odmlčel se. „Tobě jsem dal půl roku a skoro tě to zabilo. Nebyl čas. Teď…“ ukázal bradou na tábor, „teď není čas zase, jenže jinak.“
„Kolik jich tady spí? V téhle síni?“
„Nevím. U Tří kamenů byly desítky kolébek a plná jedna. Mokoš věděla — Mokoš mlčí.“ Pračník se díval na mrtvý sever. „Víš, na co myslím každou noc? Že ona věděla všechno: kdy se kdo probudí, kudy přijde, co bude potřebovat. Šedesát let jsem byl její ruce. A teď tma nemluví a její ruce sedí na skále a hádají jako všichni ostatní.“
„Chybí ti,“ řekl Roman.
„Chybí mi bůh, chlapče,“ řekl Pračník prostě. „To bych nepřál ani Velesovi.“
5
Přišlo to čtvrtou noc po prvním pořádném sněhu.
Roman držel hlídku na ostrohu — hlídku drželi u krystalu střídavě, od chvíle, kdy rychtář prozradil, že usměvaví ho obcházejí taky, každou noc, jako věřící kapličku. Bestie ležela vedle něj, teplá jako pec, a sněhové vločky jí tály na kožichu.
Zvedla hlavu první. Vždycky všechno první.
Mrtvý krystal pod borovicí se rozsvítil. Ne modře — bíle. Ostře. Cize. Světlo vylétlo po kmeni vzhůru, položilo stíny větví na sníh jako mříže a Roman ani nemusel čekat na hlas, aby věděl, kdo volá.
„Romane Talichu.“
„Velesi.“
„Vidíš, jak spolu už umíme mluvit? Bez prostředníků, bez armád. Civilizovaně.“ Hlas byl týž jako v síni pod Třemi kameny: pečlivý, zvážený, každé slovo s odečtenou daní. „Přišel jsi dřív, než jsem počítal. Mlýn byl dobrý tah. Ta tvoje… družina… je nákladná položka, ale výnosná. Vedu si o vás všech knihy.“
„Kámen byl mrtvý,“ řekl Roman. „Tenhle kámen nezná ani Pračníka. Jak to, že ho znáš ty?“
„Kameny jsou bratři, to už jsem ti říkal. Sestra své kameny zamkla, když začala mlčet — přede mnou, což chápu, je to rozumné. Jenže zámek je jen účet, který se dá zaplatit časem, a čas…“ pauza, přesně odměřená, „…no. Znáš mě.“
„Takže jsi ho odemkl.“
„Odemkl jsem předsíň. Do síně nemohu — síně stavěla ona a stavěla je dobře. Ale předsíň stačí na dvě věci. Na tenhle rozhovor.“ Světlo se přelilo blíž a Romanovi se zvedly chloupky na rukou. „A na zvonek.“
„Jaký zvonek?“
„Romane,“ řekl Veles, a poprvé v jeho hlase bylo něco jako laskavost, což bylo to nejhorší, co Roman od něj kdy slyšel. „Subjekt C je dítě. Věděl jsi to? Já ano. Čísla jsou moje řemeslo: výška kolébky, spotřeba síně, tempo přestavby. Chlapec, deset, jedenáct let starého věku. Umíral, když ho sestra sebrala — děti tenkrát umíraly první.“ Pauza. „Přemýšlej se mnou. Dítě se probudí a bude padesát, šedesát let růst do těla, které přestalo stárnout. Někdo ho vychová. Někdo bude šedesát let jeho jediný svět. A pak, jednou, až jeho vychovatelé zemřou — protože vy umíráte, to je vaše řemeslo —, zůstane na světě bytost, která má všechno kromě odpovědi na otázku, k čemu to všechno je. Já tu otázku znám, Romane. Čekám na ni dlouho.“ Světlo se ztišilo. „Chci ho vychovat já. Mí lidé jsou vlídní, trpěliví a vyměnitelní, takže ho žádná smrt nezraní. Dostane všechno. A za šedesát, sedmdesát let se mě sám zeptá, jestli pro mě může něco udělat. Sám, Romane. Dobrovolně. Při vědomí. Tak, jak to potřebuji.“
Romanovi bylo zle. Ne strachem — strach by byl jednodušší. Tím, jak to celé do sebe zapadalo: trpělivost, zlato, bedny s oblečením ve všech velikostech. Veles nepotřeboval vyhrát bitvu. Veles si zakládal sirotčinec.
„Nedostaneš ho,“ řekl.
„To říkáš ty. Já říkám: kdo se o něj postará líp? Ty, který budeš stát u hrobů všech, které kdy vychováš? Strážce, kterému mlčí bůh? Nebo já — který tu budu vždycky?“ Světlo se napřímilo. „Ale nebudeme se přít. Přišel jsem ti jen zdvořile oznámit, co se stane, protože pán, který oznamuje, vypadá lépe v knihách než pán, který překvapuje. Sestra nastavila síni čas: chlapec má spát ještě rok, možná dva, aby se dopekl v klidu. Jenže rok a dva jsou pro mě totéž a pro tebe ne — tvoje družina do jara promrzne, ves se přestane bát a ty odejdeš k východnímu bodu, protože jsi netrpělivý. To všechno mám spočítané.“ Pauza. „Proto jsem dnes v noci zazvonil. Předsíň umí jedno: nouzové probuzení. Znáš ho. Sám jsi jedno prodělal, tenkrát v dešti. Ošklivé, viď — ale přežil jsi a on přežije taky. Síň ho právě začala budit, Romane. Máš do svítání.“
Světlo zhaslo.
A ostroh pod Romanovýma nohama se pohnul — docela slabě, docela hluboko, jako když se v domě o patro níž otočí v posteli něco velikého. Bestie vyskočila na všech šest nohou a Roman už běžel, sněhem, tmou, dolů k táboru, a křičel jména.
6
Do svítání zbývaly dvě hodiny a na břehu pod ostrohem stály proti sobě dvě armády, které si zakázaly bojovat.
Usměvaví přišli seřazení a připravení, jako by nouzové probuzení nacvičovali celých pět neděl — a nejspíš nacvičovali. Lucerny na tyčích, plátěný přístřešek postavený za čtyři minuty, kotel, ve kterém už se hřála voda, a vpředu, rozložené na nosítkách jako výbava k porodu, deky a povijany a složené dětské kabátky. Šestnáct lidí, kteří dostali zaplaceno, aby uměli být hodní, stálo v půlkruhu s tvářemi nasvícenými zespodu a usmívalo se do tmy nad tůní.
Romanova družina proti tomu měla mokrý sníh ve vlasech, jednu lucernu, kterou Josefína popadla cestou, a Pračníka, který doběhl poslední a bez dechu, protože subjekt A má nesmrtelné tělo, ale koleno si natloukl na náledí jako každý jiný dědek.
A mezi těmi dvěma půlkruhy, ve skále nad tůní, se otvíralo víčko.
Šlo to pomalu a šlo to špatně. Roman to poznal okamžitě, útrobami, které si pamatovaly vlastní probuzení: síň nechtěla. Světlo za otvorem nepulzovalo klidně jako pod Třemi kameny — škubalo sebou, zadrhávalo, jako když někdo budí spáče uprostřed sna a spáč se brání a něco v něm ví, že je to moc brzy. Ostroh sténal. Ze skály se sypal sníh.
„Zvonek,“ řekl Pračník s nenávistí, kterou Roman u něj nikdy neslyšel. „Šedesát let se tělo peče pomalu a ten účetní bůh na něj zazvoní, protože se mu nechce čekat. Jestli je tam nahoře nějaká spravedlnost—“
Nedořekl. Víčko se otevřelo naplno a síň vydechla — dlouhý, teplý závan vzduchu vonícího po dešti a po něčem sladkém — a vynesla své dítě.
Ne na cestu, jako kdysi Romana. Otvor ústil ze skály tři sáhy nad tůní a to, co z něj vyklouzlo — malé, bledé, lesklé —, sjelo po hladkém kameni dolů a bez jediného výkřiku zmizelo v černé vodě.
Na vteřinu bylo naprosté ticho.
Pak se pohnulo šest nohou najednou.
Bestie nenáviděla vodu. Nenáviděla ji celou svou kočičí duší, oklepávala se po dešti a louže obcházela obloukem — a teď letěla po břehu dlouhými skoky, odrazila se od ledového nánosu a vplula do tůně jako veslice. Ve tmě, ve které lidské oči viděly jen tmu, zamířila naprosto přesně. Buvolík se hnal do vody hned za ní, po pás, po prsa, lámaje tříšť hrudníkem.
Vytáhli ho společně: šelma za rameno, tak jemně, jak nosí kočky koťata, obr do náruče. Chlapec. Deset, jedenáct let. Nahý, promodralý, s očima otevřenýma dokořán — a když ho Buvolík vynesl na břeh, do světla luceren, všichni uviděli, jak se mu dlouhý šrám na noze, kterou si rozřízl o kámen, zatahuje sám od sebe, růžově, čistě, během tří nadechnutí.
Chlapec to uviděl taky. A začal křičet.
Křičel bez slov — slova ještě neměl, nebo už neměl, nebo je mělo teprve přinést svítání —, zmítal se v Buvolíkově náruči a Buvolík ho držel tak, jak se drží věc nejcennější a nejkřehčí na světě, a nedělal nic, jen stál, protože věděl, že každý pohyb je teď moc.
A pak začala válka o přivítání.
„Polož ho, prosím, na nosítka,“ řekl vrchní z usměvavých, hlasem teplým jako ten kotel. Udělal krok, deku rozevřenou jako náruč. „Vítej doma, chlapče. Čekali jsme na tebe. Všechno je připravené — teplo, jídlo, postel. Tvoji rodiče nás poslali, abychom—“
„Lžete.“
Josefína. Prosmýkla se mezi Buvolíkem a Farah, postavila se mezi chlapce a nosítka, malá, rozcuchaná, v narychlo natažené vestě, a třásla se zimou i vztekem.
„Lžete. Jeho rodiče jsou šedesát let mrtví a vy to víte.“ Otočila se k chlapci a ztišila hlas. „Nikdo tě neposlal. To je pravda a je hnusná, promiň. Já jsem Josefína. Můj táta mi taky neříkal pravdu, celej život, a víš, jak se to pozná?“ Ukázala bradou na usměvavé. „Že ti pořád říkají jen věci, který se dobře poslouchají. Praví lidi ti občas řeknou něco, co bolí.“
Chlapec se v Buvolíkově náruči přestal zmítat. Díval se na ni — na první bytost té noci, která byla malá jako on.
A Buvolík, který za celou dobu neřekl slovo, si pomalu, opatrně sedl do sněhu i s chlapcem, dosáhl volnou rukou do vaku, který nosil na břiše od Citadely a ve kterém měl vždycky, za všech okolností, věci k jídlu, a vytáhl pečené křidýlko zabalené v plátně.
„Nechceš si dát křidýlko?“ řekl. „Je moc dobře propečený. Můžeš se posadit vedle mě.“
Někde daleko vzadu, na hranici světla, si Roman uvědomil, že pláče, a bylo mu to jedno. Tu větu znal. Tou větou ho kdysi, v jiné tmě, u jiného ohně, přivítal do nového světa první člověk, který po něm nic nechtěl.
Chlapec se podíval na křidýlko. Na Buvolíka. Na Josefínu.
A Bestie, z které crčela voda a která měla plné právo být uražená na celý svět, udělala tu svoji věc: přikrčila se před chlapcem, položila hlavu na přední tlapy a hluboko, uctivě zavrněla — pozdrav, který dávala jen dírám v zemi a lidem, kteří voněli jako její člověk.
Chlapec pustil Buvolíkův kabát, natáhl ruku a dotkl se mokrého kožichu.
„Ne—“ vyrazil jeden z usměvavých, mladý, s tváří, ve které se úsměv konečně sesypal na chamtivost, a skočil po chlapcově zápěstí.
Kámen z praku ho zasáhl do hřbetu natažené ruky, přesně, ostře, dřív, než stačila doletět. Zavyl a stáhl se. Roman stál s prakem ještě napřaženým a vlastní srdce mu tlouklo až v uších. Třicet kroků, tma, sníh. Trefil.
„Tak se mi zdá,“ řekl Pračník vedle něj tiše, „že ses naučil mířit.“
„Dost!“
Účetní. Prošel půlkruhem svých lidí, podíval se na mladíka svíjejícího se ve sněhu, na chlapce s dlaní na kožichu šelmy, na křidýlko, na Josefínu. Sáhl do kabátu, vytáhl malou knihu vázanou v kůži, něco do ní zapsal a zase ji zavřel.
„Pán říká,“ oznámil bezbarvě, „že dnes se nekupuje.“
Otočil se a šel. Půlkruh luceren se za ním zavíral a odtékal do tmy, spořádaně, beze spěchu, a na břehu zůstala jen nosítka s dekami a povijany a složenými dětskými kabátky — položka, kterou už nikdo nikdy nezaúčtuje.
7
Do mlýna ho nesl Buvolík, zabalený ve třech dekách — v jejich dekách, na tom Josefína trvala s tvrdostí, která nesnesla debatu, a nosítka usměvavých nechala ležet ve sněhu.
Mlynářova vdova, která už dávno nespala, protože v Přívozu té noci nespal nikdo, se na chlapce podívala jedním jediným pohledem, a bylo rozhodnuto: postel u pece, kámen nahřátý v troubě k nohám a hrnec na plotnu. Polévka. Pozdrav, měna i lék.
Chlapec nemluvil. Seděl u pece, zabalený, s miskou v dlaních, a díval se do polévky; občas se mu ramínka roztřásla a pak zase ne. Když mu Pračník podával ranec — kalhoty, košile, kabátek, boty, všechno nové, všechno složené, všechno v jeho velikosti, protože Pračník šil po večerech celé tři týdny a nikomu neřekl pro koho —, vzal si ho beze slova a držel ho na klíně jako zvíře, které se ještě nerozhodlo, jestli smí usnout.
„Bude mlčet dlouho,“ řekl Pračník tiše u dveří. „Týdny. Možná měsíce. Hlava se vrací poslední a vrací se po kouskách. Nespěchejte na něj. Nikdy na něj nespěchejte.“
„Potřebuje jméno,“ řekla Farah. „Nemůžem mu říkat subjekt, to teda chci vidět, kdo z vás mu to řekne do očí.“
Nikdo nic. I Kupole za okny mlčela.
Před svítáním šel Pračník na ostroh a Roman s ním, protože ho nechtěl pouštět samotného a protože stejně nemohl spát.
Krystal pod borovicí byl zase mrtvý. Vyhaslý zvonek, který dozvonil. Pračník si k němu klekl do sněhu, položil na něj dlaně a mluvil — tiše, dlouho, tak, jak se mluví do tmy, když člověk padesát let věřil, že tma poslouchá. Roman stál opodál a slyšel jen útržky: …v pořádku, žije, je u lidí… udělali jsme to, jak jsi mě učila… potřebuju vědět, jak se jmenuje. Prosím. Nic víc. Jen jak se jmenuje.
Sníh přestal. Nad jezem se dělalo šedivé ráno.
A krystal se rozsvítil. Modře. Slabounce, líně, na jediný nádech — jako srdce, které smí udeřit jen jednou —, a v tom světle stálo slovo. Nebylo vyslovené; bylo tam tak, jak bývala tam Mokošina slova, poznali to oba najednou, protože je oba najednou znali:
Matěj.
Pak modrá zhasla a kámen byl zase jen kámen v prosincovém lese.
Pračník dlouho klečel. Když vstal, tvář měl mokrou, a nebylo to sněhem, a Roman dělal, že to nevidí, protože to je to nejmenší, co může chlap udělat pro chlapa.
„Ona neodešla,“ řekl Pračník cestou dolů a hlas se mu ještě chvěl. „Rozumíš tomu, chlapče? Celou dobu jsem se bál, že je pryč — mrtvá, jestli bozi umírají, nebo že ji Veles… Ale ona tam je. Ona tam celou dobu je a mlčí schválně.“
„Proč?“
„Kameny jsou bratři,“ řekl Pračník. „Rodina si bere hovory — a rodina poslouchá. Veles čeká na její hlas. Každé její slovo letí sítí a on sedí u všech drátů najednou: jedno slovo, a ví, který kámen je její. Který kámen je živý. Kde jsou ty ostatní body, o kterých neví.“ Zastavil se a podíval se na Romana. „Osm spáčů, chlapče. Osm kolébek, o kterých Veles neví. To je celé její mlčení. Ona nemlčí, protože nás opustila. Ona mlčí, protože je schovává — a dnes v noci, kvůli jednomu jménu pro jednoho vyděšeného kluka, na vteřinu vystrčila hlavu.“ Zavrtěl hlavou. „Šedesát let jí sloužím a pořád jsem se nenaučil, jak počítá. Účetní má pravdu. Proti té položce se účtuje špatně.“
Dole v mlýně se svítilo. Roman se díval na to okno — jediné rozsvícené okno v celém spícím Přívozu — a poprvé od Citadely cítil něco, co se skoro stydělo pojmenovat.
Naděje je taky položka, která se špatně účtuje.
„Matěj,“ řekl nahlas, aby si to jméno vyzkoušel. Znělo obyčejně. Znělo krásně obyčejně — jméno pro kluka, ne pro subjekt.
„Matěj,“ přikývl Pračník. „Pojď. Řekneme mu, jak se jmenuje. To je dárek, který dostane málokdo dvakrát.“
8
Jméno mu nakonec nedal nikdo z dospělých, protože Josefína rozhodla, že dospělí by to zkazili.
„Vy byste z toho udělali proslov,“ řekla a vzala si břidlicovou tabulku.
Sedla si k peci naproti chlapci, který držel misku dopité polévky a díval se, jak se díval na všechno: pozorně a zdaleka, jako přes vodu. Napsala na tabulku velkými písmeny M A T Ě J, otočila ji k němu a řekla: „Tohle jsi ty. Matěj. Nenašli jsme si to, nevymysleli jsme si to — vzkázala nám to tma, ta hodná, ta, co tě šedesát let opravovala. Prý se tak jmenuješ. Matěj.“
Chlapec se dlouho díval na tabulku. Pak zvedl ruku — pomalu, tak pomalu, jak se zvedá ruka, která si ještě u každého pohybu ověřuje, že smí — a přejel prstem po písmenech, po jednom, po druhém, po háčku nad E, jako se čte slepým písmem.
A přikývl.
Nic víc. Přikývl, přitáhl si tabulku na klín k Pračníkovu ranci a už ji nedal z ruky. Farah odešla ven a dlouho, zbytečně dlouho kontrolovala okované saně, protože i zlodějky mají oči a nerady o tom mluví.
Tábor na ostrohu se začal balit druhý den ráno a balil se tak, jak dělal všechno: spořádaně, beze spěchu a beze zbytku. V poledne po něm zůstaly jen obdélníky žluté trávy pod zmizelými stany a vyrovnaná hranice dříví, kterou usměvaví — s pečlivostí, ze které bolely zuby — přenechali vsi.
Účetní se přišel rozloučit. Samozřejmě že se přišel rozloučit.
„Odjíždíme na východ,“ oznámil Romanovi na návsi, docela věcně, jako se hlásí počasí. „Nemá smysl vám to tajit — spočítáte si to sami. Bod v horách je teď pánova priorita a já vedu účty tam, kde se účtuje.“ Naklonil hlavu. „Chlapec. Spí?“
„Do toho vám nic není.“
„Ne,“ souhlasil Účetní. „Není. To se mi na téhle položce líbí.“ Chvíli mlčel a poprvé za celou dobu vypadal, že hledá slova, což u něj působilo jako zemětřesení u stolní hory. „Pane Talichu. Sloužím pánovi, protože platí přesně a nikdy nelže, a to jsou v mé profesi vzácné ctnosti. Ale vedu si i vlastní knihy, soukromé, a do nich jsem si onehdy v noci zapsal jednu položku, kterou pánovi nevykážu.“ Podíval se Romanovi do očí. „Křidýlko. Rozumíte. Za celý svůj dlouhý život jsem neviděl nikoho koupit tolik za tak málo.“
Nasadil si klobouk, kývl a šel. U vozu se ještě otočil.
„Pán mi kázal vyřídit: připsal si řádek. A říká — zajímavé.“
„To už říkal minule.“
„Já vím,“ řekl Účetní. „Začíná se opakovat. Zapsal jsem si to.“
Týden nato přijel z jihu posel na mezku a přivezl dopis zapečetěný voskem s otiskem palce, což byla pečeť, kterou Níkó zavedl s odůvodněním, že palec se padělá hůř než erb a že erby jsou pro lidí, čo sa hanbia za svoje meno.
Roman. Aniežka mi poslala hlásenie, tak už viem, že si vyhral prvé kolo a že ťa porazila kura a mačka. Gratulujem. Vždy som vravel, že tvoja najsilnejšia zbraň je, že nevyzeráš nebezpečne.
K veci. Mesto prijme spáčov, všetkých, koľko ich nájdeš. Staviame pre nich dom pri južnej stene — Aniežka tomu hovorí Vítacie krídlo a zakázala mi to volať karanténa, vraj to znie ako choroba. Bude tam škola, kuchyňa a jedna izba, ktorá sa nikdy nemení: rovnaká posteľ, rovnaký stôl, rovnaký výhľad. Tvoj strážca vie prečo. Povedz mu, že jeho poznámky o prijímaní som si prepísal a že chcem ďalšie.
Politika: Baňa si to rozmyslela, Gravis na ňu urobil dojem tým, že stál. Konsiliáni z Budweisu poslali delegáciu a Christiján drží slovo — dlžníci sú užitočná mena. Starosta zo Sudvestauru berie Velesovo zlato; poslal som mu účet za elektrinu a odkaz, že viem počítať lepšie ako jeho nový klient. Odpísal, že to bolo nedorozumenie. Samozrejme, že bolo.
A teraz to dôležité. Preveril som, čo sa dalo, o východnom bode: je vysoko, zle prístupný a v zime sa tam nedostane ani Veles. Máte čas do jari — využite ho na to, aby ste boli ľudia, nie hliadka. A Roman: keď píšeš, že Mokoš mlčí, lebo chráni ostatných — premýšľaj o tom do konca. Ona nechráni len ich. Kým mlčí, nemôže nikto nájsť ani teba. Si jediný prebudený subjekt, ktorého bod už Veles pozná — a aj tak ťa nechal odísť od Poříčí bez boja. Pýtaj sa prečo. Ja sa pýtam každý deň.
Vráťte sa na jar. Všetci. To je rozkaz vládcu Citadely, alebo prosba kamaráta, podľa toho, čo na teba platí viac. — N.
P. S. Buvolíkovi som poslal nový vak. Do starého vraj už nezmestí kura aj dieťa naraz.
Roman četl dopis nahlas u pece a mlýn se smál — i Matěj se usmál, poprvé, malinko, u věty o kuřeti a kočce, a všichni dělali, že to nevidí, protože na úsměv se nesmí spěchat stejně jako na slova.
V noci pak Roman ležel a nemohl spát, a ne kvůli Velesovi.
Kvůli jedné větě, kterou řekl Pračník před síní pod Třemi kameny a která v něm od té doby tikala jako hodiny za zdí: brali lidi, kteří umírali, na okrajích Zkázy, v posledních hodinách starého světa. V posledních hodinách. Na okrajích. Berlín hořel v posledních hodinách starého světa a v Berlíně, v bytě s modrými závěsy, umírala žena, která čekala dítě.
Nezeptal se. Nezeptal se Pračníka, nezeptal se kamene, nezeptal se ani sám sebe, ne celou otázkou — protože celá otázka by chtěla celou odpověď a on věděl, že některé odpovědi unese jen člověk, který se na ně půl roku připravoval. Zeptal se jen, jednou, jakoby nic, když s Pračníkem skládali dříví:
„Ty body… je nějaký i za hranicí Kupole?“
A Pračník, který nikdy nelhal, když se dalo mlčet, dlouho rovnal polena, a pak řekl: „Nevím, chlapče. Mokoš věděla.“
Mokoš věděla. Mokoš mlčí.
Roman skládal dříví dál a nechal tu myšlenku ležet tam, kam patřila: hluboko, přikrytou, jako se přes zimu přikrývá studna. Na jaře. Možná na jaře.
Epilog
Sněžilo.
Sněžilo už třetí den, tiše a hustě, a Přívoz ležel pod sněhem jako pod peřinou. V mlýnici vonělo dřevo a polévka; kolo stálo, zamrzlé do jara, ale mlýn byl poprvé po dvou letech živý dům — v komoře spala Farah s nožem pod polštářem, protože zvyk je zvyk, u dveří Buvolík, protože dveře jsou dveře, a u pece, na posteli s nahřátým kamenem, spal Matěj.
Spal, jak spí spáči: hluboko, se zataženou oponou, dohánět šedesát let. Na nohou mu ležela hlava šestinohé šelmy — Bestie si ho přivlastnila první noc a od té doby držela stráž, tíha spící kočky, nejstarší lék světa na probuzení do tmy. Josefína spala na kavalci vedle a na zemi mezi nimi ležela břidlicová tabulka, na kterou Matějovi večer psala písmena: M jako mlýn, B jako Bestie.
Pračník seděl u okna, v prstech nůž a kousek tmavého dřeva, ze kterého pomalu, trpělivě rostla rukojeť malého praku. Dětského. Do rukojeti už měl předkreslená drobná písmena: AŽ SE NAUČÍŠ MÍŘIT.
Roman stál u druhého okna a díval se do sněžení, směrem k ostrohu, který nebyl vidět, a k horám na východě, které nebyly vidět už vůbec.
Já, spáč, pomyslel si. Všichni tady. Celá Kupole je jedna síň plná spáčů: někdo spí v mléčné kolébce pod skálou, někdo v koloně zlatem zaplacených úsměvů, někdo šedesát let v cizí posteli vlastního života — a rozdíl, jediný rozdíl, který se počítá, je, kdo u tebe sedí, když se probudíš. Jestli nikdo. Jestli někdo s ceníkem.
Nebo jestli někdo s křidýlkem.
Někde daleko na východě, v horách, si někdo pečlivý zapisoval do knihy vázané v kůži stav cest a hloubku sněhu. Někde hlouběji, v kameni, trpělivě čekal bůh, který se začínal opakovat. A někde — všude — mlčela Mokoš, schovávající osm kolébek pod sněhem celé Kupole, a její mlčení znělo nad spícím mlýnem skoro jako ukolébavka.
„Wrau,“ řekla Bestie ze spaní.
„Já vím,“ řekl Roman tiše. „Do jara. Do jara spíme.“