1
Rozhodnutí padlo na konci léta, v Níkóově pracovně, kde na třech tabulích svítily výpočty doktorky Marešové a na čtvrté jediná věta, kterou tam napsal Roman: SÍŇ NEPOČKÁ.
Věděli to od žní. Pračník to vyčetl z mapy světel v hoře — jedenácté světýlko za bariérou sláblo. Ne rychle. Vytrvale. „Síň hoří z vlastního tuku,“ řekl tenkrát. „Šedesát let drží kolébku sama, bez sítě, za čárou. Nemá odkud brát. Rok, možná dva — a pak to světlo zhasne a s ním…“ Nedořekl. Nemusel.
„Shrňme fakta,“ řekla doktorka Marešová a zaklepala holí na první tabuli. „Bariéra je pole. Zabíjí všechno živé v řádu vteřin — spálí tkáň rychleji, než se stačí obnovit. Klíčové slovo, pánové: rychleji než. U běžného člověka. Váš pan Talich obnovuje tkáň řádově jinak. Podle mých měření z doby, kdy se ta věc stavěla, a podle toho, co jsem si tady naměřila na něm…“ přejela holí na druhou tabuli, plnou křivek, „…to bude závod dvou rychlostí. Pole bude pálit a tělo bude opravovat. Celou dobu průchodu, každou vteřinu, obojí naplno.“
„Jak dlouho?“ zeptal se Roman.
„Pole má u země tloušťku asi sto dvaceti metrů. Pěšky, proti odporu, popálený…“ doktorka poprvé zaváhala, „…tři minuty. Možná čtyři.“
„Tři minuty hoření,“ řekla Farah do ticha. „Zrzku. Existujou lepší koníčky.“
„A existuje lepší plán?“ Roman se rozhlédl po místnosti. Nikdo se mu nepodíval do očí, protože lepší plán neexistoval a všichni ho hledali celé jaro. Dítě nemohlo ven jinak než dírou v poli — a díru v poli uměl udělat jen ten, s kým se o ní Roman odmítal bavit, dokud existovala jiná cesta. Tam a zpátky to nešlo: tam projde on, zpátky s dítětem v náručí ne. Ale tam — tam se dalo aspoň dojít. Podívat se. Vzít to do rukou. A pak se rozhodovat o věcech, o kterých se nedá rozhodovat na dálku.
„Půjdu se podívat,“ řekl. „Nic víc. Dojdu tam, zjistím, co je síň zač a kolik má času. Pak se vrátím a rozhodneme se všichni.“
„Klameš,“ řekl Níkó tiše. „Klameš sám seba a vieš to. Kto raz drží svoje dieťa, ten sa nevráti na poradu.“ Zvedl ruku, když se Roman nadechl. „Nehádam sa. Len chcem, aby v zápise stálo, že som to povedal.“
Vyrazil za úsvitu prvního zářijového dne a loučení bylo krátké, protože dlouhá loučení jsou pro lidi, kteří si nevěří, že se vrátí.
Buvolík mu zabalil vak — jídlo na tři týdny, ačkoliv oba věděli, že jídlo je pro Romana pohodlí, ne nutnost. Josefína mu vtiskla do dlaně plochý kamínek, na který Matěj křídou napsal R + šipku doprava a pak, po zamyšlení, i šipku doleva. Doktorka Marešová mu dala svazek popsaných listů: „Mapa pole, hustoty, můj odhad nejtenčího místa. Severozápadní sektor, u staré přehrady. A tohle,“ přidala menší lístek, „jsou věci, které mi venku změříte, když už tam budete. Nemarněte cestu.“
Nejhorší byla Bestie.
Šla s ním k severozápadní bráně města, jako chodila všude, a když jí u brány řekl, že dál ne, nerozuměla. Mlaskl jednou — klid. Ukázal na Matěje. Mlaskl znovu. Bestie se posadila, celá nešťastná, šest nohou složených pod sebe, a vydala zvuk, který od ní nikdy neslyšel: tenký, tázavý, kočičí. Šelma velikosti tygra se ptala.
„Pole by tě zabilo,“ řekl jí. „Tebe by opravovat nikdo nestíhal.“
Odcházel a cítil její pohled mezi lopatkami celou cestu z dohledu. Matěj ji držel kolem krku a Bestie ho nechala, což bylo poprvé — a právě proto to bylo k nevydržení.
2
K bariéře došel za jedenáct dní, sám, jak nešel od Bezesné džungle.
U staré přehrady vypadalo pole přesně tak, jak ho popisovaly děti v každé vsi pod Kupolí: stěna mihotavého vzduchu, za kterou se svět lámal jako za špatným sklem. Sežehnutá země za ní byla šedá a rovná a nekonečná. Roman se svlékl do kalhot, přivázal vak s oblečením a mapami na záda, přelil si hlavu vodou z potoka, protože to doktorka doporučila a protože to znělo líp než nic, a postavil se čelem ke stěně.
„Tři minuty,“ řekl nahlas. „Počítej, Talichu.“
Vešel.
O těch třech minutách nikdy nikomu neřekl všechno a nikdo se nikdy nezeptal dvakrát. Bylo to hoření — celé, všude, bez milosti a bez omdlení, protože tělo, které se opravuje, si nedopřeje ani tu poslední laskavost mrákot. Šel. Krok za krokem, se zavřenýma očima, které se mu obnovovaly stejně rychle, jako se vařily, a počítal nahlas, dokud měl čím, a pak počítal potichu, uvnitř, kde ještě zbývalo něco, co umělo čísla. Sto dvacet metrů je sto padesát kroků. Sto padesát kroků je tři minuty. Tři minuty je nic. Tři minuty je celý život. V půlce přestal být Roman Talich a stalo se z něj jen počítadlo, které hoří — a právě to ho zachránilo, protože počítadlo neumí dostat strach.
Sto čtyřicet osm. Sto čtyřicet devět.
Vypadl na druhé straně do popela, kouřící, růžový jako novorozeně, a dlouho ležel a díval se, jak se mu na rukách zatahuje kůže. Pak se rozplakal, sám uprostřed mrtvého světa, a bylo mu jedno, že to nikdo nevidí. Některé věci se dělají právě proto, že je nikdo nevidí.
Oblékl se. Napil se. Vstal.
A teprve potom se pořádně rozhlédl po světě za koncem světa — a uviděl první věc, kterou neměl v plánu.
V popelu rostla tráva.
Řídká, tvrdá, po kotníky — ale tráva, celé pruhy trávy, táhnoucí se šedou plání jako žíly. O kus dál trčel z popela nálet břízek, křivých a zarputilých. A na jedné z nich, docela klidně, seděl pták a díval se na Romana s tou drzou lhostejností, jakou si můžou dovolit jen tvorové, kterým patří budoucnost.
„Ahoj,“ řekl Roman ptákovi hloupě. Hlas měl ještě popálený.
Pták odletěl. Roman stál po kotníky v trávě rostoucí z popela mrtvého světa a smál se a brečel zároveň, protože doktorka Marešová chtěla, aby jí změřil mrtvo — a on jí ponese zprávu, že venku, pomalu, bez dovolení a bez pomoci, roste tráva.
Země nezemřela. Země se jen léčila — tak, jak se léčí země: beze slov, bez spěchu a bez lidí.
Vykročil na severozápad.
3
Šel deset dní mrtvým světem a mrtvý svět ho učil, že je špatně pojmenovaný.
Mrtvá byla lidská vrstva. Dálnice, po které šel první dva dny, byla řeka aut naložených k prasknutí — kufry na střechách, matrace, klece na slepice — všechna obrácená stejným směrem, pryč, a všechna plná popela. Nezastavil se u nich. Naučil se to hned první den, kdy se podíval do jednoho okna a pak hodinu seděl v příkopu. Města, která míjel, byla vyhořelá do výšky prvního patra a výš jen okna, okna, okna. V jednom městě na řece stála katedrála bez střechy a v její lodi rostl březový háj, stříbrný a tichý jako procesí.
Ale pod lidskou vrstvou, kolem ní, skrz ni — všude tam se dělo to druhé. Mech na severní straně mostních pilířů. Lišejník na betonu, žlutý jako rez. V noci šustění: myši, ježek, jednou dokonce liška, vyžraná a nedůvěřivá, která ho pozorovala přes parkoviště plné vraků. Země si brala všechno zpátky s trpělivostí bytosti, která nikdy nepochopila, co je to spěch.
Plnil doktorce lístek. Měřil krokoměrem, zapisoval, sbíral vzorky do lahviček. U jedné z položek — „radiace: kde, kolik, jak hluboko" — se zasmál nahlas, protože přístrojek, který mu dala, mlčel skoro všude. Prostředky Zkázy se rozpadly. Zůstala jen Zkáza sama, a ta neměla poločas.
Večer co večer dělal jednu hloupost a nestyděl se za ni. Vytáhl z kapsy Níkóův vysílač — jednosměrný, jediné tlačítko, dosah směšný i pod Kupolí, natož přes pole, které nepustí ani světlo rádia — a jednou ho stiskl. Věděl, že signál skončí o tři kroky dál. Nevadilo mu to. Níkó kdysi řekl, že někdy stačí, že tlačítko existuje. Mýlil se v jednom: někdy stačí ještě míň. Někdy stačí, že existuje ruka, která by ho zmáčkla.
Desátého dne večer vyšel na návrší a uviděl na severu město, které se nedalo splést s žádným jiným. Rovina, řeka, a nad tou rovinou — zlomená — ležela přes střechy jehla s koulí, televizní věž, kterou znal z fotek starého světa. Berlín.
Někde tam, v tom šedém moři, svítilo jedenácté světlo mapy. Slaběji než loni. Slaběji než včera.
„Vydrž,“ řekl Roman městu, dítěti, sobě. „Už jdu.“
4
Berlín byl popel a bříza.
Šel bulvárem širokým jako náměstí a po obou stranách stály fasády bez domů, kulisy, kterými bylo vidět skrz. Vítr sem za šedesát let navál duny — opravdové duny, šedé, s hřebeny jako na poušti — a z dun rostly břízy, tisíce bříz, celý stříbrný les zasazený do města jako záplata. Ticho tu bylo jiné než v polích. V polích ticho znamená, že nikdo nemluví. Tady znamenalo, že všichni domluvili.
V jedné ulici se zastavil a dlouho se nemohl hnout. V okně druhého patra, v domě, ze kterého zbyla jen přední stěna, visely závěsy. Déšť a slunce z nich za ty roky vytáhly barvu, ale lem chránila okenice a tam zůstala: modrá. Obyčejná světlá modrá. Carlin tenkrát koupila troje, než našla odstín, kvůli kterému to celé bylo, a on se smál a věšel je a bylo léto a v rádiu hráli a ona říkala—
Stál pod cizím oknem v mrtvém městě a bylo mu, jako by mu někdo sáhl holou rukou přímo na srdce. Šedesát dva let. Kdyby všechno bylo jinak, byl by dnes stařík a ona stařenka a hádali by se, čí je řada s konví. Místo toho šel popelem pro dítě, které nikdy neviděla.
„Jdu pro ni, Carlin,“ řekl nahlas. Poprvé od Zkázy vyslovil její jméno venku, do vzduchu, a vzduch se nezbořil. „Jdu pro naši holku.“
Světlo ho vedlo. Cítil ho, jako cítil Tři kameny — tah pod hrudní kostí, jistota směru beze slov. Došel do parku, který býval parkem a teď byl kopcovitý les, a na svahu mezi břízami ležel balvan.
Žulový, zakulacený, velký jako stodola a cizí. Tenhle kámen sem nepatřil — do roviny z písku a hlíny ho kdysi dovlekl ledovec z dalekého severu a nechal ho tady, sirotka mezi břízami, kterého si nikdo s ničím nespojil. Bludný balvan. Roman se dotkl jeho boku a pod dlaní to znal: stejný chlad, stejné čekání, stejná zdvořilost kamene, který se umí otevřít.
„Ona ho sem nedonesla,“ došlo mu. „Donesl ho led. Jí se to jen hodilo.“ Mokoš nestavěla. Mokoš sázela — a měla čas nechat pracovat ledovce.
Kámen se otevřel bez zvuku. Dolů vedly schody a z hloubky, slabé jako dech nemocného, svítilo modré světlo.
Roman se naposledy ohlédl po březovém lese, po městě, po světě, který se léčil — a vešel do hory, která nebyla horou, za světlem, které sláblo.
5
Síň umírala a nestěžovala si.
Poznal to hned. Pamatoval si síň pod Třemi kameny — stěny protkané světelnými žilkami, vzduch hustý přítomností. Tady žilky svítily jen kolem jediné cesty, jako když dům v zimě vytápí poslední pokoj a zbytek nechá mrazu. Všechno ostatní bylo tmavé a studené a odevzdané. Šedesát let, bez sítě, za čárou, ze svých zásob. Šedesát let držela jedno jediné světlo a platila za něj sama sebou, položku po položce.
„Já vím,“ řekl Roman tmě, která kdysi byla sálem. „Já vím. Už jsem tady.“
Kolébka stála uprostřed poslední svítící komory. Stejná, jako byly ty pod kameny — kámen prorostlý světlem — ale menší. O tolik menší, že se mu podlomila kolena dřív, než k ní došel.
A uvnitř, pod hladinou mléčného světla, spalo dítě. Novorozeně. Holčička — věděl to, aniž věděl jak, stejně jako věděl, kudy na severozápad. Drobná, svraštělá, s pěstičkami u brady, vlásky přilepené k hlavě, jak to novorozeňata mají. Šedesát dva let ji síň nesla těsně před prahem narození, jako se nese plná miska přes práh — pomalu, soustředěně, ani kapku — a čekala, až si někdo přijde.
Roman položil dlaň na okraj kolébky a slyšel zvuk, který ho složil na kolena úplně: tichý, rychlý, dvoudobý. Tep. Síň ho hrála dítěti celou dobu — nahraný tep, uchovaný z jediné noci, kdy sem doklopýtala umírající žena a síň zachránila, co zachránit šlo, a to, co zachránit nešlo, si nahrála aspoň takhle. Srdce Carlin. Šedesát dva let tady pod mrtvým městem tlouklo srdce jeho ženy a uspávalo jejich dceru.
Neví, jak dlouho tam klečel. Vstal, až když světlo kolébky přeběhlo vlnou a hladina se začala ztenčovat, protože síň poznala, že ruka na okraji je ta pravá, a začala dělat to poslední, na co šedesát let šetřila.
Porod byl tichý. Hladina se rozestoupila jako dech a síň mu ji položila do rukou — teplou, mokrou, rozzlobenou — a jeho dcera se nadechla poprvé v životě, dvaašedesát let a nula minut stará, a rozkřičela se do tmy pod Berlínem tak, že se modré žilky rozsvítily radostí naposledy naplno.
„Ahoj,“ řekl Roman Talich a nic víc nesvedl, protože brečel jako ona.
Krystal v čele komory se rozsvítil, až když ji nakrmil — síň vytlačila k okraji kolébky poslední mléčné světlo ve tvaru, který se dal vzít do dlaně — a když usnula. Rozsvítil se zdvořile, tiše, jako když si někdo v pokoji odkašle, aby vás nevylekal.
„Dobrý večer, Romane,“ řekl Veles.
Česky. Pečlivě. S tou vážností, kterou si šetřil na chvíle, kdy měl v ruce všechny karty a chtěl, abyste to věděli.
„Gratuluji. Myslím to upřímně — narození je jediný zázrak, který se nikdy neokouká. Šedesát dva let jsem se díval na tohle světlo a přemýšlel, komu asi patří. Sestra má tajemství i přede mnou, víš. Až ta stará paní se svou tabulí mi loni vysvětlila, kam se mám dívat.“ Pauza, přesně odměřená. „A teď počítejme spolu. Síň je mrtvá — dala jí mléko na cestu a víc už nemá. Pole nepustí ven nic živého — tebe pustí, ji ne. A já jsem jediný pod tímhle nebem, kdo umí udělat v poli dveře.“
Roman držel svou dceru a díval se do krystalu a bylo mu jasné, že tuhle chvíli Veles stavěl roky, tak jako se staví most: pilíř po pilíři, aby unesl přesně tuhle váhu.
„Nabídneš mi obchod,“ řekl Roman.
„Nabídnu ti obchod,“ přisvědčil Veles vlídně. „A poprvé v životě, Romane Talichu, ho nebudeš chtít odmítnout.“
6
„Ne,“ řekl Roman.
Krystal se nepatrně zajiskřil — u Velese to znamenalo zdvižené obočí. „Ještě jsem nic neřekl.“
„Právě proto. Neřekneš to ty. Řeknu to já.“ Roman si přendal dceru do levé ruky, blíž k srdci, kde se jí líbilo. Byl na to celou cestu dolů schodištěm sám a věděl, že tahle chvíle rozhodne o všem, a věděl ještě jednu věc: kdo v obchodě vysloví nabídku první, ten určuje ceník. Prodával patnáct let. Bohové možná neumřou, ale obchodník taky ne. „Ty chceš moje tělo. Chtěl jsi ho od začátku — proto ten vir, proto Brnodunum, proto Poříčí, proto všechno. Hotové dílo, jediné, které chodí po světě a nemá v sobě nájemníka, kterého by ses musel ptát. A já ti ho prodám.“
Ticho v mrtvé síni bylo dokonalé.
„Prodám ti ho sám, dobrovolně, v plném vědomí a bez triku,“ pokračoval Roman. „Odejdu z něj, jako se odchází z domu — klíče na stole, zameteno. Žádný zápas, žádná past, žádné držení futer. Přesně to, co potřebuješ a co sis nikdy nemohl vzít silou, protože most unese jen toho, koho pozvali. A teď ceník.“
„Poslouchám,“ řekl Veles a jeho hlas byl tak tichý, že se pod ním daly slyšet všechny ty roky čekání.
„Za prvé: dveře. Otevřeš pole a necháš je otevřené, dokud neprojde všechno, co projít má — moje dcera, já a jedno zvíře, které se stejně nedá zastavit. Dveře jdou první, platba potom. Neboj se, že tě ošidím — na rozdíl od tebe mám svědky, kterým na mně záleží.“
„Za druhé: smlouvu sepíše Níkó. Každé slovo, každou čárku. Znáš ho. Bude to trvat dlouho a bude to nesnesitelné a podepíšeš každou stránku.“
„Za třetí — a tohle je moje jediná podmínka, která tě zarazí: než podepíšeš, vyslechneš si doktorku Marešovou. Všechno, co naměřila. O vzorcích, o vazbě, o tom, čemu říkáš Sestup. Nebudu ti prodávat zboží a mlčet o vadách. Prodával jsem patnáct let a nikdy jsem nelhal o zboží a nezačnu u vlastního těla.“
Veles se rozesmál. Bylo to poprvé, co ho Roman slyšel smát se doopravdy — ne zdvořile, ne vypočítaně, ale překvapeně, a znělo to jako led praskající na jarní řece.
„Ty mě varuješ,“ řekl. „Prodavač varuje boha před koupí. Romane, kvůli takovýmhle větám jsem vás nikdy nepřestal sledovat.“ Jiskření se ustálilo. „Přijímám. Dveře první, smlouva podle tvého úředníka, a vyslechnu si přednášku té staré paní se vší vážností — protože vím, co naměřila, umím si to spočítat sám a nevěřím jejímu závěru. Ona měří lidi, Romane. Já nejsem člověk. To je celý spor a vyřeší se jediným způsobem: provedením.“
„Kupující byl varován,“ řekl Roman.
„Kupující byl varován,“ zopakoval Veles a znělo to skoro slavnostně. „Zaznamenáno. A teď mě dobře poslouchej, protože tohle je moje jediná podmínka: až odejdeš z těla, odejdeš doopravdy. Kam — to je tvoje věc, sestra má pro takové jako ty zjevně slabost. Ale nebudeš tam. Nekoupím dům, ve kterém straší.“
„Nebudu tam,“ řekl Roman. „Máš moje slovo.“
„Tvoje slovo,“ řekl Veles pomalu, jako by ho vážil na lékárnických vahách. „Ano. To beru. Tvoje slovo je jediná měna pod Kupolí, které věřím víc než zlatu.“ Krystal začal pohasínat. „Dveře se otevřou za pět dní, tam, kde Labe vytéká z pole, u staré přehrady. Tvoji už o tom vědí — dovolil jsem si zazvonit. Pět dní, Romane. Nes ji opatrně. Kupuji od šťastného otce, ne od zlomeného.“
Světlo zhaslo a Roman zůstal ve tmě se spící dcerou a s podivným, nepatřičným, naprosto nepopiratelným pocitem, že právě uzavřel nejlepší obchod svého života — a že úplně stejný pocit má i druhá strana.
Jeden z nich se mýlil.
7
U paty schodiště na něj čekala skořápka.
Síň ji musela pěstovat léta — kolébka do nůše, tvarovaná přesně pro záda, uvnitř vystlaná tím měkkým, co nebylo ani kámen, ani látka, a v hlavách zásobník mléčného světla, který hřál a po kapkách krmil. Když do ní Roman dceru poprvé položil, skořápka se kolem ní stáhla jako dlaň a začala — tiše, dvoudobě — hrát tep. Síň myslela na všechno. I na to, že šedesát let starý zvuk bude dítěti chybět.
„Děkuju,“ řekl Roman do tmy, která už neodpovídala. Položil dlaň na stěnu naposledy. Byla studená. Síň pod Berlínem dohořela přesně tak, jak si to naplánovala: až po práci.
Pět dní šel na jihovýchod s dcerou na zádech a byla to nejpodivnější pouť jeho života — mrtvým světem s novým životem, popelem s kolébkou. Zjistil, že jde jinak, když nese. Opatrněji přes sutiny. Dál od pater, která mohla spadnout. Poprvé v životě, v obou životech, se bál — ne o sebe, to se odnaučil, protože jemu se nemohlo nic stát, a právě v tom to bylo: jí ano. Nejnesmrtelnějšímu muži pod nebem se v noci potily ruce z toho, že dítě kýchlo.
Mluvil na ni. Pořád. Vyprávěl jí, kdo na ni čeká: že Buvolík ji naučí, že polévka je pozdrav, měna i lék, a Farah sprostá slova, těm že se nevyhnou, a Matěj jí vyrobí tabulku, i když bude mluvit, protože některé věci se líp píšou, a Josefína — Josefína ji naučí vítat, protože to je pod Kupolí nejdůležitější řemeslo. Že bude mít tetu, která byla bohyní deště, a dědečka, který šedesát let nosil mrtvé do hory, a jednoho strejdu, který mluví slovensky a všechno si zapisuje.
Třetího dne, na hřebeni, ze kterého bylo poprvé vidět mihotání pole na obzoru, se zastavil, protože přes cestu přeletěl pták. Stejný drzý druh jako tenkrát u přehrady. Sedl si na břízu rostoucí z popela a díval se na ně.
„Vesna,“ řekl Roman.
Přišlo to samo, celé, hotové. Bohové tohohle světa se jmenovali po těch starých — Veles, Mokoš — a jestli jeho dcera měla nést nějaké jméno, pak jméno té, která v tom panteonu chyběla a kterou viděl na vlastní oči pracovat: bohyně jara. Toho, co se vrací. Co roste z popela bez dovolení, bez pomoci a bez ptaní.
„Vesna Talichová,“ zopakoval a dítě na jeho zádech udělalo zvuk, který nebyl souhlas, protože novorozeňata nesouhlasí, ale on si ho tak zapsal. „Mámě by se to líbilo. Měla ráda jména, která něco dělají.“
8
Pátého dne v poledne stál na návrší nad starou přehradou a díval se, jak se v poli otevírají dveře.
Nebyl to žádný blesk ani hrom. Mihotavá stěna se prostě rozestoupila, jako se rozestupuje závěs — pruh čistého, klidného vzduchu, široký jako vrata od stodoly, ohraničený dvěma sloupy zvlněného světla. Labe jím protékalo dál, jako by se ho to netýkalo; řeky procházely polem vždycky, jen ryby se před čárou obracely zpátky. Teď se neobracely. Roman viděl, jak první stříbrné tělo proplulo ven, do mrtvého světa, a nemohl se ubránit myšlence, že tohle je první turista za šedesát let.
A za dveřmi, na druhé straně, stáli všichni.
Dva offroady zaprášené čtyřsetkilometrovou cestou. Gravis opřený o kapotu. Aniežka s rukama založenýma, jako by dveřím v poli chtěla vynadat, že jdou pozdě. Doktorka Marešová, která už teď něco měřila. Níkó s deskami pod paží — smlouva, pochopitelně, přivezl rozpracovanou smlouvu. Buvolík, Farah, Matěj, Josefína.
A pak už nikdo nestál, protože skrz dveře se prohnalo šest nohou.
Bestie ho porazila do popela na druhé straně světa, všechnu tu rychlost proměnila v jediné dlouhé „Wrau“ a pak mu stála předníma nohama na prsou a olizovala mu obličej jazykem jako struhadlo a Roman se smál a nemohl vstát a nechtěl vstát. Šelma, která se nedala zastavit. Vždyť to Velesovi říkal.
„Opatrně, potvoro,“ vypravil ze sebe. „Nejsem tady sám.“
Bestie ztuhla. Očichala skořápku — dlouze, důkladně, od hlavy k patě — a pak udělala věc, kterou si pod Kupolí vyprávěli ještě roky: lehla si vedle nůše do popela, obtočila se kolem ní a začala příst.
Prošli dveřmi společně: muž, dítě, šelma. Sto dvacet metrů klidného vzduchu mezi dvěma stěnami ohně, sto padesát kroků, které tentokrát nebolely. Na prahu Kupole se Roman na půl kroku zastavil — jen na půl kroku — a ohlédl se po mrtvém světě, po trávě v popelu, po břízách. Pak vykročil dovnitř a nesl domů svou dceru.
Předával ji z náruče do náruče jako bochník při žních. Buvolík ji držel první a bylo vidět, jak v duchu přepočítává recepty na kaše. Farah se dívala stranou a rukávem si jela po obličeji. „Popel,“ řekla výhrůžně. „To je popel, jasný? Lítá tady toho plno.“ Josefína ji držela nejdéle a nejtišeji — vítačka, která ví, že tohle je vítání, na které se celý život trénuje.
„Vesna,“ řekl Roman. „Jmenuje se Vesna.“
Níkó, který stál opodál a nechával rodinu rodinou, si to zapsal. Pak zvedl hlavu a jejich pohledy se potkaly a Roman v tom jeho uviděl otázku, kterou si starý spáč nedovolil položit nahlas před dětmi.
„Ano,“ řekl mu Roman přes hlavy ostatních. „Domluvili jsme se. Za pět týdnů, u velkého krystalu.“
„Tak potom,“ řekl Níkó pomalu, „máme päť týždňov na to, aby z toho bola najlepšia zmluva, akú tento svet videl.“
Za nimi, bez rozloučení, se dveře v poli zavřely.
9
Pět týdnů, které následovaly, vešlo do dějin Kupole jako doba, kdy se bůh hádal s úředníkem o čárky — a prohrával.
Smlouva se sepisovala v síni pod Citadelou, u velkého krystalu, a Níkó k tomu přistoupil tak, jak přistupoval ke všemu: jako k jedinému správnému způsobu, jak se dá věc udělat. Třicet sedm stran. Definice pojmů — čtyři strany, protože „tělo“, „odchod“ a „dveře“ jsou slova, za která se schová celý pekelný trh. Splátkový kalendář. Sankce. Svědci. Veles četl, navrhoval, škrtal, a bylo na něm znát cosi neslýchaného: bavil se. „Tisíc let jsem neuzavřel smlouvu s někým, kdo čte poznámky pod čarou,“ řekl jednou večer. „Sestro, jestli posloucháš: tihle jsou lepší, než jsme byli my.“
Jeden článek prosadil Roman. Podpis na straně prodávajícího nezněl Roman Talich, ale Roman Talich za nástupnickou organizaci — a když se Veles zeptal, čí nástupnickou, Roman položil na stůl malou knihu vázanou v kůži. Účetního soukromé knihy. Zlaté trasy, jména, sklady, šedesát let Velesova hospodaření, úhledným školeným písmem. „Abychom si rozuměli,“ řekl Roman. „Nekupuješ od chudáka, který nemá na vybranou. Kupuješ od firmy, která zná tvoje účetnictví líp než ty. Kdybys chtěl někdy škrtat v cizích řádcích — máme kde škrtat taky.“ Veles si knihu dlouho prohlížel. „On ji odkázal vám,“ řekl nakonec a v jeho hlase bylo něco skoro jako smutek. „Obě strany sedí. To by se mu líbilo.“
Přednáška doktorky Marešové se konala třetí týden, u tří tabulí, a Veles ji vyslechl celou, do poslední křivky.
„Shrnu vám to, pane,“ řekla — oslovovala boha pane s přesně touž zdvořilostí, s jakou kdysi oslovovala děkany, a znělo to stejně málo uctivě. „Za prvé: Sestup je jednosměrný. Vzorec, který se vtělí, se váže, stárne a umírá. Naměřeno, doloženo, vámi ostatně nikdy nepopřeno.“ Klepla holí na druhou tabuli. „Za druhé — a tohle jste si nikdy nezměřil, protože jste nikdy neměl v ruce nic než přístroje a poslušné lidi: to, čemu říkáte hotové dílo, není vlastnost té tkáně. Je to vazba. Dvaašedesát let se vzorec pana Talicha a to tělo ladily k sobě, vlákno po vláknu, jako se ladí zvon. Obnova, kterou mu závidíte, se děje ve vazbě, ne v mase. Vyndáte-li z těla jeho, vazba zanikne. Vložíte-li do něj sebe, začnete od nuly — a od nuly, pane, se stárne. Koupíte zdravé, silné, smrtelné tělo. Nic víc.“
„Slyšel jsem,“ řekl Veles zdvořile. „A teď já, paní doktorko. Měřila jste lidi. Vzorce vzniklé v mase, vratké, mladé. Já jsem starší než vaše hory. Můj vzorec nese víc řádu, než kolik ho je v celé téhle Kupoli. Vazba, o které mluvíte, se ustavuje — a já tvrdím, že ji můj vzorec ustaví rychleji a hlouběji, než ji kdy ustavil váš pan Talich, protože já na rozdíl od něj budu vědět, co dělám.“ Rozsvítil se, docela mírně, jako když se člověk usměje. „Vy věříte svým měřením. Já svým. Spor starý jako věda sama a řeší se jediným způsobem: provedením. Zapište do smlouvy: kupující byl varován, prodávající nezatajil nic. Ať to jednou nikdo nemusí soudit.“
Zapsalo se to tam. Článek dvacet devět. Níkó ho podtrhl dvakrát.
A pak byl večer čtvrtého týdne a Pračník u dlouhého stolu odložil lžíci a řekl, že je potřeba mluvit o brance.
„Výměna nejde sama,“ řekl. „Mokoš mi to vysvětlila u pramene. Dvoje dveře najednou — jedny ven, druhé dovnitř — a někdo je musí držet. Zevnitř. Vzorec, který stojí v hoře a drží oboje otevřené, dokud se to nedokoná. Vyšší to být nemůže: branka se stavěla pro lidi a bůh se do ní nevejde, jako se ruka nevejde do klíčové dírky. Musí to být člověk. Přijatý, srostlý s kamenem, zkušený.“ Odmlčel se. „Subjekt A.“
„Ne,“ řekla Josefína.
„A ten, kdo dveře drží,“ pokračoval Pračník, jako by ji neslyšel, jenže ji slyšel, slyšel ji celým tělem, „jimi sám neprojde. Zavírají se skrz něj. Zůstanu v hoře, Josefínko. Napořád.“
Ticho u stolu bylo dlouhé a zlé. Buvolík vstal a zase si sedl. Farah řekla něco, za co by se styděl i přístav. A Josefína seděla bílá jako tabule a pak řekla potřetí, potichu: „Ne. Najdeme jiného. Najdeme—“
„Koho?“ zeptal se Pračník mírně. „Matěje? Doktorku, která má před sebou dva roky práce a ví to? Někoho z kolébek, koho probudíme a rovnou pošleme do kamene?“ Zavrtěl hlavou. „Šedesát let jsem nosil lidi do hory, děvče. Sto osmdesát záznamů. Věděl jsem málo a ptal jsem se míň a splácet se to nedá ničím, co se vejde do jednoho života — tak to aspoň splatím tím, co mi z něj zbývá. Řekl jsem tenkrát nad mapami: půjdu platit první, mám nejdelší dluh.“ Podíval se na ni a jeho hlas se poprvé zlomil. „Neumírám. Stěhuju se za pramen. A jestli tma umí mluvit — a ona umí, slyšel jsem ji — tak se budu učit, dokud to nepůjde i obráceně. To ti slíbit můžu. Víc ne.“
Josefína vstala, obešla stůl, a objala ho tak, jak se objímá naposledy: dlouze, se zavřenýma očima, aby si to ruce zapamatovaly.
10
Poslední noc ve vlastním těle strávil Roman Talich inventurou.
Nespal. Chodil po hradbách Citadely a dělal si seznam: jak studí kámen skrz košili. Jak voní noc, když se od pouště otočí vítr. Jak chutná voda. Bestie šla za ním, a když si k ránu na chvíli sedl, lehla si mu na nohy — celá ta obrovská, teplá, vrnící váha — a Roman seděl bez hnutí, protože tíha spící kočky je poslední položka každé správné inventury a on ji chtěl mít zapsanou přesně.
„Pohlídej je,“ řekl jí do ucha. „Všechny. Slyšíš? To je rozkaz.“
„Wrau,“ řekla Bestie, aniž otevřela oči, tónem, kterým se podepisují smlouvy.
Sešli se v síni pod Citadelou za svítání. Velký krystal hořel od stropu k podlaze a hora kolem nich poslouchala.
Podpisy šly první. Roman podepsal třicet sedm stran plnicím perem, které mu půjčila doktorka; Veles podepisoval světlem — pod každou stranu se vpálil drobný, dokonale pravidelný znak, který nikdo neuměl přečíst a každý pochopil. Níkó sebral listy, srovnal je poklepem o desku a vložil do kožených desek s výrazem člověka, který právě viděl, jak se dělají dějiny, a hodlá je řádně archivovat.
Pak šel Pračník.
Beze slavností — to si vymínil. Obešel stůl, podal ruku Buvolíkovi, Gravisovi, doktorce. Farah objal a ta tentokrát ani nezkoušela mluvit o popelu. Matějovi položil ruku na hlavu: „Prak schovej. Jednou ho budeš dávat dál a poznáš komu.“ Před Josefínou se zastavil, dlouho se na ni díval a pak jí dal to jediné, co si z boudy odnesl: svůj vlastní prak, ohlazený šedesáti lety, s rukojetí tmavou od dlaně. „Není na střílení,“ řekl. „Je na držení, když bude zle. Fungoval mi tak celý život.“
A potom prostě došel ke stěně síně, jako se dochází k vodě, položil na ni obě dlaně — a hora si ho vzala celého, i s botami, tak samozřejmě, jako si bere déšť. Naposledy ho viděli z profilu, s bradou nahoru, jak vchází do kamene krokem člověka, který jde domů.
Velký krystal se rozhořel o stupeň jasněji. Dveře byly otevřené a někdo je držel.
„Romane Talichu,“ řekl Veles.
„Velesi.“
„Klíče na stole?“
„Zameteno.“
Roman se naposledy rozhlédl — po Buvolíkovi, po Farah, po dětech, po doktorce s holí, po Níkóovi s deskami, po Bestii, která stála mezi ním a krystalem a nechtěla uhnout, dokud jí neřekl své mlasknutí, po Vesně v Josefínině náručí. Chtěl něco říct a zjistil, že všechno, co stojí za říkání, už řekl cestou sem, a to je možná definice dobrého života. Tak jen kývl, došel ke krystalu a položil na něj dlaň.
Odejít z těla bylo snadné. To bylo na tom to strašné — jak snadné to bylo, když dveře držela pevná ruka: jako vydechnutí, které se už nenadechne zpátky. Poslední, co tělem slyšel, byl vlastní tep — a pak už ho jen viděl, zvenčí, odevšad, tep těla stojícího u krystalu s dlaní na světle, těla, které se nadechlo, srovnalo ramena a otevřelo oči.
Tělo se rozhlédlo. Pohnulo prsty, jedním po druhém, s nesmírnou pozorností. Udělalo krok a zapotácelo se a Buvolík vykročil, aby ho zachytil, ale tělo zvedlo dlaň: ne. Stálo, vratce, o vlastní vůli, a na tváři mělo výraz, který na Romanově tváři nikdy nikdo neviděl — údiv tak úplný, že vypadal jako bolest.
„Ono to tluče,“ řekl Veles Romanovým hlasem. „Pořád. Slyšíte to? Jak s tím dokážete myslet?“
Doktorka Marešová k němu přistoupila, vzala jeho ruku do své a bez ptaní mu píchla do prstu jehlou. Vyskočila kapka krve, kulatá a jasná. Nezatáhla se. Stála tam, na prstu boha, a pomalu, docela obyčejně, začala zasychat.
Veles se na ni díval velmi dlouho.
„Zajímavé,“ řekl potom.
A v tu chvíli, poprvé od svítání, si všichni v síni uvědomili totéž najednou — Josefína to řekla nahlas, do ticha, s Vesnou v náručí a očima na pohasínajícím krystalu:
„A kde je Roman?“
11
Roman byl v hoře a hora byla nekonečná a on v ní nebyl sám.
Nemělo to oči, a přesto viděl; nemělo to uši, a přesto slyšel; nemělo to tělo — a to bylo to jediné, co doopravdy bolelo, tichounce a pořád, jako chybějící zub. Byl vzorec ve světle a světlo běželo žilami kamene na všechny strany, do hloubky, do dálky, do času. Cítil Pračníka — nedaleko, pevného, rozkročeného ve tmě jako v ledové vodě u mlýna, držícího. A cítil, jak se k němu blíží něco obrovského a tichého a známého, jako se blíží déšť: napřed vůně, pak jistota.
„Romane.“
Mokoš mluvila. Šedesát let vykupovala slova mlčením — a teď mluvila, volně, plynule, protože ten, před kým mlčela, už neměl v kameni uši. Její hlas byl hlas, jakým mluví studny, když se do nich dlouho dívá dítě.
„Nemáme mnoho času — tvůj vzorec se v kameni rozpouští, přesně jak naměřila ta, které si vážím. Lidé nejsou na věčnost stavění a je to vaše největší výsada. Tak mě dobře poslouchej. Šedesát let jsem ti nemohla říct nic. Teď ti řeknu všechno.“
A neřekla — ukázala. Vzala jeho vzorec do svého, jako se bere dětská ruka do dlaně, a pustila ho do paměti kamene.
Viděl svět, který nebyl jeho. Zelený, teplý, plný měst, jejichž tvary nedávaly jeho očím smysl — ale davy na náměstích smysl dávaly, a trhy, a přístavy, a děti. Před vaším starým světem, řekla Mokoš do toho obrazu, byl ještě jeden starý svět. Tak dávno, že po něm nezbylo nic — žádná stopa ve vašich vykopávkách, žádné jméno ve vašich mýtech. Skoro nic.
Viděl, jak ten svět roste. Jak se učí, staví, létá. A pak viděl, jak dostává strach — z hladu, ze sousedů, ze sebe — a jak strach a moc a spěch skládají dohromady tu jedinou rovnici, kterou každá civilizace nakonec vyřeší, protože je to nejsnadnější příklad v učebnici. Viděl hořet první svět. Nebyl u toho nikdo, kdo by tomu říkal Zkáza; říkalo se tomu jinak, v jazyce, který zemřel s nimi.
„Choroba jménem Lidstvo,“ řekla Mokoš, „není vaše choroba, Romane. Je to choroba každého rodu, který vyroste rychleji, než zmoudří. My jsme byli první případ. Vy druhý. Bratr vám to u Brnodunum řekl po svém a měl pravdu i tam, kde lhal: byli jsme jako vy. Lidé. Prví lidé.“
Viděl hrstku, která se zachránila — ne v bunkrech, ty shořely, ale v kameni: v mřížích, které jejich věda pěstovala hluboko v nejstarší, nejklidnější skále světa, v kořeni, který dnes leží pod zemí zvanou Čechy. Viděl Vzestup: vzorce vylévané z umírajících těl do světla, jeden po druhém, archa bez prken. „Mysleli jsme, že si stavíme loď,“ řekla Mokoš. „Postavili jsme si balkon.“
A pak viděl věčnost a bylo to to nejstrašnější ze všeho, protože věčnost vypadala jako nuda. Vzorce v kameni, dokonalé a nesmrtelné, se dívaly, jak se svět hojí — popel, tráva, les, zvěř, statisíce let odlivu a přílivu — a pomalu zapomínaly, proč se dívají. Viděl, jak z prvních lidí zůstávají diváci. Jak se z diváků stávají jména: pár vzorců, které si ještě pamatovaly, že kdysi chtěly. Mokoš, která chtěla, aby něco zbylo. Veles, který chtěl mít. A hlediště ostatních, kterým už bylo všechno rovno.
Viděl vzestup druhého lidstva — jeho lidstva — zrychleně, jako když se listuje: oheň, pole, města, dráty. Viděl, jak se v kameni budí zájem, naděje, sázky. A viděl poslední století, poslední roky, poslední hodiny, měřené zevnitř hory: jak se provoz v žilách kamene zvedá, jak se vzorce svolávají ze všech hloubek k povrchu — rodina k lůžku umírajícího, přesně jak to o šedesát let později přečte ze starých čísel jedna neúplatná paní doktorka. Dívali se, jak to děláme. Věděli přesně, co vidí. Už to jednou hráli.
„Většina se jen dívala,“ řekla Mokoš. „Takoví jsme. Ale já jsem se už jednou dívala, jak hoří všechno, co jsem měla ráda, a podruhé se mi nechtělo. Neuměla jsem vás zachránit — na to je bohyně v kameni krátká, věř mi, prosila jsem hlediště o pomoc a hlediště se dívalo. Uměla jsem jediné: vybrat vzorek. Kus země nad naším kořenem, kam moc dosáhne. Zvednout nad ním střechu, jedinou noc, než přijde žár. Ne kvůli vám, kdo jste pod ní byli — kvůli všem. Aby něco zbylo, z čeho se dá začít potřetí. Bratr sbírá vzorce, Romane. Já jsem zachraňovala vzorek.“
„A spáči?“ zeptal se Roman, vzorec bez úst, a přesto to znělo jako jeho hlas. „Kolébky? Já?“
„Dveře,“ řekla Mokoš. „Šedesát let sbírám umírající, kteří mají v sobě tu vzácnou vadu: tělo, které unese vzorec, jenž se v něm nenarodil. Sázela jsem vás do hlíny jako sadbu — ale nejen pro vás. I pro nás. Aby každý z mého rodu, kdo by kdy našel odvahu přestat se dívat, měl kudy sejít dolů a dožít. Postavila jsem jedenáct dveří, Romane, a za celé věky jimi neprošel nikdo. Víš, kdo se jako jediný z celého hlediště nepřestal o život zajímat? Kdo jediný ho chtěl tak strašně, že kvůli tomu vraždil?“
Ticho v kameni se usmálo, smutně a spokojeně zároveň.
„Můj bratr. Proto jsem ho nechala hrát. Proto jsem mlčela, když kupoval oči, a mlčela, když jsi mu rostl v hledáčku. Nedá se mu vzít, co chce — je starší a silnější než já. Dá se mu to jen dát. Doopravdy. Celé. I s tím, co k tomu patří a co si nikdy nespočítal, protože pýcha je taky choroba jménem Lidstvo a on je pořád jeden z nás: první člověk. Dnes ráno můj bratr prohrál všechno, co byl — a vyhrál všechno, co kdysi chtěl být. Nezničil tě, Romane. Vrátil se. Horší trest neexistuje. Lepší konec taky ne.“
„A teď ty,“ řekla Mokoš a světlo kolem něj zhoustlo, jako když se stmívá k ránu. „Tvůj vzorec se třepí. Cítíš to — neboj se toho. Nenechám tě rozpustit. Šedesát let tě nosím v hlavě, Romane Talichu, každé vlákno; jsi jediná kniha, kterou umím nazpaměť. Dole v kořeni, pod Citadelou, ti od jara roste tělo. Podle tebe. Přesně podle tebe.“
„To nejde,“ řekl Roman. „Kolébka roste desítky let, Pračník říkal—“
„Sama od sebe. Ano. Ale já u ní stojím,“ řekla Mokoš prostě. „A liju do ní sebe. Vyšší se nedělí, Romane. Vyšší se rozdává. Až se zítra probudíš, bude ze mě míň, než kolik je Pračníka — hlas u pramenů, ruce už ne. Nelituj mě. Hrobka se má opouštět, i ta krásná, a já jsem v té své byla nejdéle ze všech.“
„Proč?“ Musel se zeptat. „Proč tohle všechno pro mě?“
„Protože jsi držel slovo, které jsi dal bohu, a bohové si toho všímají. Protože tvoje dcera bude potřebovat otce a já vím lépe než kdokoli v obou lidstvech, co se stane se sirotky.“ Světlo se dotklo jeho vzorce, jemně, jako se rovná dítěti čepice. „A protože se šedesát let dívám, jak z posledního kusu světa děláte místo, kde se cizí zve dál. Vzorek se povedl, Romane. Zbylo víc než něco. Jdi dolů a dohlídni na to.“
A pustila ho.
Padal světlem jako teplou vodou, dolů, do kořene, do tmy, která voněla deštěm, a poslední, co v kameni slyšel, byly dva hlasy najednou: Pračník, který držel dveře a tiše, spokojeně říkal běž, chlapče, a hluboko pod tím, poprvé a navždy, tep — pomalý, kamenný, dvoudobý — srdce hory, která se naučila milovat věci, co umírají.
12
Probudil se nahý, na zemi, v dešti.
Chvíli ležel a nechal to na sebe padat — studené, šikmé, říjnové — a smál se, ještě než otevřel oči, protože tohle už jednou zažil: silnice, déšť, prázdná hlava, svět nikde. Kruh se uzavřel do posledního puntíku. Hora ho vynesla a vyklopila na okraji pouště před Citadelou, přesně jak kdysi kolébka u prašné cesty vyklopila člověka bez jména.
Jenže tentokrát otevřel oči a svět byl všude.
Stáli kolem něj v dešti, pod třemi plachtami a jedním obrovským dehtovaným deštníkem, který Gravis vyrobil za noc, protože Mokoš vzkázala po prameni kdy a kde. Buvolík držel kotlík, ze kterého se kouřilo. Farah držela suché oblečení. Matěj držel tabulku, na které stálo velkým, pečlivým písmem VÍTEJ, a Josefína držela Vesnu a obě na něj koukaly, jako se kouká na východ slunce, když se povede.
A z boku, dřív než kdokoli stačil cokoli říct, ho do mokré hlíny porazila Bestie, očichala ho od hlavy k patě, jednou dlouze, důkladně — a pak zařvala na celou poušť, šťastně a majetnicky, protože čich se ošidit nedá a tohle byl on, její, celý, zase.
„No,“ řekl Buvolík, když Romana zvedli, oblékli a posadili pod plachtu, a podal mu misku, ve které plavalo pečené křidýlko. „Nechceš si dát křidýlko? Je moc dobře propečený.“
Roman Talich seděl mezi svými lidmi, v dešti, u pouště, držel misku polévky a nemohl mluvit, tak jenom kýval, a všem to úplně stačilo.
Oblečení, do kterého ho navlékli, mu padlo dokonale — a když se zeptal, odkud je, Farah se podívala stranou a Josefína to dořekla za ni: našli ho složené ve Vítacím křídle, v ranci nadepsaném ROMANOVI, AŽ SE VRÁTÍ NAHÝ. STÁVÁ SE TO KAŽDÉMU. Pračník šil celou poslední noc před cestou do hory.
Večer v síni Citadely rozložil Níkó na stole svůj radar, ten věrný, poslepovaný, s obrazovkou zelenou jako rybník, a namířil ho na Romana s vážností, s jakou se dělají jen úplně zbytečné a úplně nutné věci.
Na obrazovce, přesně tam, kde Roman seděl, svítila bílá tečka.
„Hotové dílo,“ řekla doktorka Marešová a poklepala holí o zem, jednou, což u ní znamenalo ovace vestoje. „Vazba se ladí. Za pár týdnů budete zase k nezabití, pane Talichu. Gratuluji — jste nejzdravější člověk, kterého jsem kdy vyhodila z ordinace.“
„Vitaj naspäť,“ řekl Níkó a vypnul radar. „Nanit.“
13
Veles se učil být člověkem a šlo mu to špatně, což všechny uklidňovalo.
Bydlel v domku na kraji Citadely, s oknem na poušť, pod dohledem, který byl zdvořilý a nepřetržitý. Nikdo nevěděl, co s ním — soudit boha nemá kdo a věšet Romanovo staré tělo se nikomu nechtělo —, a tak se stalo to, co se pod Kupolí stává vždycky: dostal práci. Znal soustrojí Kupole líp než kdokoli živý i kamenný a doktorka Marešová z něj tahala čísla s bezohledností horníka. Hádali se u tabulí tak, že to bylo slyšet přes dvě nádvoří, a oběma to viditelně dělalo dobře.
Změnil se. Ne najednou — po dnech. Tvář, kterou si přinesl, přestávala být Romanova; obličej je taky vzorec, říkala doktorka, a nový nájemník si ho pomalu přepisoval k obrazu svému: ostřejší, starší, s vráskami na místech, kde Roman žádné neměl. Do jara si je nikdo nepletl. A psal. Pořád. Sešit za sešitem drobným, dokonale pravidelným písmem — jména, čísla, postřehy, recepty, všechno. „Míval jsem v hlavě pohoří,“ vysvětlil, když se Matěj zeptal. „Teď mám tohle.“ Poklepal si na spánek. „Knihovna po požáru. Co si nezapíšu, shoří podruhé. Váš Účetní to věděl celý život. Začínám chápat, proč pořád psal — a proč se nikdy nezlobil.“
Jednou v noci, druhý měsíc po výměně, se stalo tohle: Bestie, která Velese míjela širokým obloukem a s plochýma ušima, prošla otevřenými dveřmi jeho domku, kde spal — spánek ho pořád děsil, každý večer usínal jako do vody —, dlouze očichala pelest a pak si mu lehla na nohy. Čich se ošidit nedá: tělo vonělo jejím člověkem a jí se stýskalo. Veles se probudil a nehýbal se do rána. Když ho tam Roman za svítání našel, seděl bůh v posteli, nohy uvězněné pod spící šelmou, po tváři mu teklo a šeptal: „Tíha spící kočky. Měl jsem ji na seznamu. Měl jsem ji na seznamu úplně nahoře.“
„Prohrál jsem?“ zeptal se jednou večer Romana. Seděli na hradbě, poušť pod nimi fialověla. „Tvoje doktorka měla pravdu ve všem. Vazba se ustavit nedá, jsem smrtelný jak polní myš a moje sestra mě obehrála o všechno — nemysli si, došlo mi to. Šedesát let jsem si kupoval oči a celou dobu jsem byl figurka na její desce. Tak se ptám obchodníka: prohrál jsem?“
Roman se díval na poušť a přemýšlel o všem, co viděl v kameni: o balkonu, o hledišti, o věčnosti, která vypadá jako nuda.
„Vyhrál jsi,“ řekl. „Jen sis celou dobu myslel, že vyhráváš něco jiného. To se v obchodě stává i nejlepším.“
Veles dlouho mlčel. Pak vytáhl sešit a něco si zapsal.
Josefína šla k prameni pod Citadelou poprvé sama, za soumraku, s Pračníkovým prakem v ruce — ne na střílení, na držení.
Seděla u vody dlouho a nic se nedělo a ona si říkala, že je hloupá, a zrovna když vstávala k odchodu, krystal u pramene se rozsvítil — nemotorně, poblikávaně, jako když se někdo učí novou abecedu — a tma řekla, pomalu a s nesmírným soustředěním, hlasem, který znala líp než vlastní:
„Josefínko. Slyším tě.“
Seděla pak u pramene do noci a vyprávěla mu všechno — o Vesně, o Matějovi, o tom, že Buvolík zkouší nový recept a Farah vyhrála v kartách offroad a zase ho vrátila — a tma poslouchala tak, jak uměl poslouchat jenom on: celá.
Slovo se rozneslo po Kupoli rychleji než kdysi vir: tma u pramenů zase mluví. A mluví vlídně.
To, co Roman viděl v kameni, nezůstalo v Romanovi. Na tom se shodli hned první večer — pravda, která se schovává, se kazí, to věděli všichni u stolu z první ruky.
A tak se přes zimu vyprávěly dějiny. V síni Citadely, ve Vítacím křídle, na Bani, po vsích: Roman stál před lidmi a říkal jim, že před jejich starým světem byl ještě jeden, že bohové jsou první lidé, kteří se báli umřít, že Zkáza nepřišla zvenčí — že Zkáza je rovnice a každý rod si ji počítá sám, a proto se dá taky nepočítat. Poslouchalo se to špatně. Někdo odcházel, někdo se hádal, jedna vesnice je vyhnala vidlemi a za týden pro ně poslala posla, ať to přijdou říct ještě jednou a pomaleji. Níkó všechno zapisoval do desek nadepsaných DĚJINY, DRUHÉ VYDANIE — a když mu Roman opravil pravopis, přepsal to bez mrknutí na DĚJINY, DRUHÉ VYDÁNÍ, OPRAVENÉ ČITATEĽOM.
„Deti sa to budú učiť,“ řekl u toho. „A to je jediná pomsta Zkáze, ktorá stojí za reč: že sa z nej stane písomka.“
Rozhodnutí padlo v zimě, u velkého krystalu, a hlasovali všichni — města, vsi, Baňa, spáči, jeden bývalý bůh v poradním hlase a dva hlasy z kamene.
Na jaře se v poli otevřou dveře. U staré přehrady, tam, kde Labe vytéká ven. Napořád.
Ne že by se Kupole bourala — střecha nad vzorkem zůstane, dokud svět venku nedoroste. Ale vzorek, řekla tma u pramene hlasem, ze kterého zbýval už jen vlídný obrys, se nepěstuje proto, aby zůstal ve sklenici. Doktorka Marešová si začala balit přístroje v den hlasování. Měla před sebou, jak říkala, dva roky práce — a venku na ni čekal celý neproměřený svět, který se hojí.
Epilog
Na jaře, v den, kdy se otevřely dveře v poli, se ve Vítacím křídle u Poříčí konal oběd.
Nebyl slavnostní. To si vymínil Buvolík: slavnostní obědy jsou pro cizí, tohle bude rodinný. Vařil od svítání a v poledne stál v čele dlouhého stolu, u kterého seděli všichni — Roman s Vesnou na klíně, pětiměsíční a hlasitou, protože jarní bohyně se nezapřou; Josefína a Matěj vedle sebe, tabulka mezi nimi, na tabulce společně rozehraná šibenice; Níkó s deskami, do kterých i u oběda tu a tam něco doplnil; doktorka Marešová se sbalenými kufry pod lavicí, protože hned po polévce jí jel offroad k přehradě; Aniežka, Gravis, mlynářova vdova, dva spáči probuzení v zimě, kteří ještě všemu koukali; a pod stolem, po celé jeho délce, Bestie, spokojená jako pohoří.
Uprostřed stolu, opřený o džbán, stál modrý střípek krystalu a slabě svítil, což znamenalo, že poslouchají — hlas, kterému se říkalo Pračník, a menší, tišší obrys hlasu, kterému nikdo neuměl říkat jinak než Mokoš. Matěj jim průběžně hlásil, co se jí.
Buvolík nalil první talíř a nenesl ho ke stolu. Vyšel s ním na dvůr, přes dvůr, k domku u vrby, kde pod zdvořilým a nepřetržitým dohledem ryl záhon muž s tváří, která už nebyla ničí jiná než jeho vlastní. Postavil talíř na pařez.
„Polívka,“ řekl. „Pozdrav, měna i lék. Vyber si, co to dneska bude.“
Veles se opřel o rýč, podíval se na talíř a pak na obra, který ho přinesl.
„Pozdrav,“ řekl. „Dneska pozdrav.“
„Tak dobrou chuť,“ řekl Buvolík a šel, protože doma stydla polévka, a bývalý bůh seděl na pařezu na kraji záhonu, jedl polévku vlastníma rukama a díval se přes poušť tam, kde za obzorem, u staré přehrady, právě procházeli první lidé po šedesáti letech ven do světa — a plakal do talíře, a nechal to tak, protože se konečně naučil, že tohle tělo umí obojí najednou.
U stolu se zatím dolévalo. Vesna usnula Romanovi na rameni přesně v půlce vlastního křiku, jak to novorozeňata a jarní bohyně dělají. Josefína vyhrála šibenici — slovo bylo KŘIDÝLKO a Matěj protestoval, že to je sprosté zneužití rodinné historie. Modrý střípek svítil. Za okny stálo jaro, první jaro nového světa, a někde daleko venku rostla tráva z popela, bez dovolení, bez pomoci a bez ptaní.
Roman Talich se díval po svém stole — po dceři, po dětech, po přátelích, po světle v krystalu — a čekal, jestli přijde strach, jako přicházel celý život po každém štěstí. Nepřišel. Místo něj přišel Buvolík s druhým hrncem.
Já, nanit, pomyslel si Roman Talich, a poprvé v obou životech mu to jméno sedělo — mostní jméno, jméno pro toho, kdo patří kameni i stolu, hoře i polévce, a slouží rád.
Polévky bylo dost pro všechny.
Pravdy taky.