1
„Výborne. Teraz sa môžeme vrhnúť na to, prečo si prišiel.“
Níkó odsunul rukavice s řízeným magnetismem na kraj umělohmotného stolu, jako by uklízel po jednom obchodu, než otevře druhý. Bestie se pod stolem stočila kolem Romanových bot a tichounce vrněla. Znělo to, jako když někdo v dálce brousí nůž.
„Poslouchám,“ řekl Roman.
„Najprv ti musím niečo vysvetliť o archívoch,“ začal vědec. „Citadela si zapisovala všetko. Šesťdesiat rokov hlásení, pozorovaní, výsluchov. Nanití byrokrati boli horší než tí starosvetskí, pretože nanití byrokrati sa nikdy neunavili. A v tom všetkom je Pračník. Vieš, koľkokrát?“
„Párkrát?“
„Stoosemdesiatkrát. Prvý záznam je päťdesiatosem rokov starý. Výrobca prakov od prašnej cesty. Popis osoby: vysoký, chudý, vľúdny.“ Níkó se opřel a nechal ta slova chvíli ležet na stole. „Roman. Ten popis sedí aj dnes.“
Roman cítil, jak mu po zádech přeběhlo něco studeného. „Takže je starý. V Kupoli může být spousta starých lidí…“
„Osemdesiatročných dedkov, čo behajú po lese a naťahujú gumy prakov? Prosím ťa. Nanití to samozrejme videli tiež. V zázname z pred dvadsiatich rokov je poznámka: subjekt nestarne, odporúčam preveriť. Vieš, čo je pod tým? Pečiatka. Preverené. Bez nálezu. A podpis úradníka.“ Níkó si odfrkl. „Bez nálezu. Nanit príde k chlapovi, ktorý nestarne, pol dňa s ním pije čaj a odíde s tým, že je všetko v poriadku. To nie je lajdáctvo, Roman. Takú pečiatku dostaneš len vtedy, keď ti niekto zhora povie, že subjekt sa nepreveruje.“
„Někdo zhora. Myslíš…“
„Myslím Vyšších. A teraz to hlavné.“ Vědec se naklonil přes stůl. Přestal vypadat jako člověk, který má radost z vlastní chytrosti, a to u něj nevěstilo nikdy nic dobrého. „Keď Veles zavíroval nanitov, nechával si v kryštáli vlastnú vrstvu záznamov. Súkromnú. Väčšinu z nej nedokážem otvoriť — nie je to šifra, je to jazyk, ktorému nerozumiem. Ale niečo áno. Je tam mapa Kupole. A na nej body. Jeden z tých bodov je les pri prašnej ceste, dvesto metrov od Pračníkovej boudy. A pri tom bode je značka, ktorú Velesov systém prekladá ako…“ Níkó se poškrábal ve vlasech, „no, najbližšie tomu je slovo prijímací bod.“
„Přijímací bod,“ zopakoval Roman. „Přijímací bod čeho?“
„To je zlá otázka. Správna otázka je koho.“ Níkó vytáhl z kapsy kabátce složený kus papíru, vlastnoručně popsaný. „Odpísal som si, čo sa dalo. Pri bode je zoznam. Riadky. Druhý riadok má značku, ktorú systém prekladá ako subjekt B, a pri ňom stav: prijatý. Dátum toho stavu, Roman, je noc, kedy si sa zobudil nahý na prašnej ceste.“
V místnosti bylo ticho. Bestie pod stolem přestala vrnět, jako by i ona poslouchala.
„Já jsem subjekt B,“ řekl Roman pomalu.
„Ty si subjekt B. A nad tebou je riadok subjekt A. Stav: odovzdaný. Dátum je o pol storočia starší.“ Níkó rozložil papír a otočil ho k Romanovi. „A pod tebou, Roman. Pod tebou sú ďalšie riadky. Subjekt C. Subjekt D. Subjekt E. Všetky majú rovnaký stav.“
„Jaký?“
„Spí.“
Roman se díval na řádky písmen a číslic a měl pocit, že se pod ním otevřela podlaha, docela pomalu, jako se otvírají těžké dveře. Nebyl sám. Šedesát dva let ho někde něco opravovalo, skládalo buňku po buňce, a pak ho to jedné deštivé noci položilo na cestu jako balík — a dvě stě metrů od té cesty bydlel muž, který nestárne, vyrábí nejlepší praky v Kupoli a byl na něj od první chvíle hodný jako otec.
„Pračník je subjekt A,“ řekl.
„To je moja pracovná hypotéza. Prijali ho pred polstoročím, odovzdali — komu, neviem — a odvtedy sedí pri prijímacom bode. Strážca, poštár, pestún, vyber si slovo. Roman, ja viem, že ho máš rád. Ale musíš rátať s tým, že všetko, čo pre teba urobil, mohla byť práca.“
„A Kopr? To, co říkal o bandě? O zbraních pro Maďary?“
„Beranidlo pri Alpase bolo skutočné, videl si ho sám. A v archívoch je hlásenie o skupine, ktorú rozprášil Gravis — nanití vedeli, že mala dodávateľa, ktorého nikdy nenašli. Takže polovica Koprovho rozprávania sedí.“ Níkó se odmlčel. „Tá druhá polovica… O tej v archívoch nie je nič. To budeš musieť zistiť sám. A Roman — ešte jedna vec, a tá sa mi nepáči zo všetkých najviac. Velesova vrstva má pri tých záznamoch počítadlo prístupov. Niekto ich čítal. Často. Naposledy tri dni pred pádom nanitov.“
„Veles ví o spáčích.“
„Veles o nich vedel skôr než ty. Prišiel o armádu, ale nie o pamäť. A ak ja viem, kde je prijímací bod subjektu B, on to vie tiež.“
Roman vstal. Bestie se pod stolem protáhla a vstala s ním, samozřejmě, jako stín se šesti nohama.
„Pošlem s tebou ľudí,“ řekl Níkó. „Gravis mi dá pätnásť žoldnierov…“
„Ne.“
„Roman…“
„Ne. Tvoji žoldnéři hlídají krystal, na kterém visí celá Kupole. Tam jsou potřeba. A já…,“ zaváhal, protože ta věta zněla nafoukaně, ať ji v hlavě obracel, jak chtěl, „mně se nedá moc ublížit.“
„Dá sa ti ublížiť úplne krásne,“ řekl Níkó tiše. „Len na to netreba zbrane.“
Na to Roman neodpověděl. Sebral ze stolu rukavice a meč, mlaskl na Bestii a šel ke dveřím.
„Roman.“
„Co je?“
„Vráť sa. Nie kvôli informáciám. Proste sa vráť.“
Roman se zastavil ve futrech. Vztek na vědce v něm pořád ležel jako kámen v botě — za tu lež, za ten pocit smrtelnosti, který mu Níkó dopřál jako dárek, aniž se zeptal, jestli o něj stojí. Jenže kámen v botě člověka zabolí při každém kroku, a přesto se s ním dá dojít daleko.
„Uvidíme,“ řekl. A po třech krocích, aniž se otočil: „Postarej se o Buvolíka.“
2
O Buvolíka se nakonec nemusel starat nikdo, protože Buvolík stál v šest ráno u západního plotu Citadely, vedle díry po autě, a přes rameno měl vak velikosti menší krávy.
„Jdu s tebou,“ oznámil.
„Buvolíku, tohle není výlet. Nevím, co tam najdu, nevím, jak dlouho…“
„Jdu s tebou,“ zopakoval velký muž trpělivě, jako se opakují věci malým dětem a chytrým lidem, kterým to nedochází.
„A Níkó ví, že…“
„Níkó mi to zabalil,“ ukázal Buvolík na vak.
Roman se nadechl k třetímu protestu, podíval se na Buvolíka, na vak, na Bestii, která už Buvolíkovi ležela na botách jako pytel písku — velký muž byl jediný člověk krom Romana, kterého šelma bez okolků přijala, snad proto, že si oba rozuměli beze slov —, a protest spolkl. Někdy je prohra jediná rozumná taktika.
„Tak jdeme,“ řekl.
Šli na západ, kolem okraje pouště, a pak dolů starými cestami mezi lesy. Krajina byla po pádu nanitů divně tichá — ne mrtvá, naopak: víc zvěře, víc ptáků, jako by si příroda během pár týdnů spočítala, že nejrychlejší a nejozbrojenější dravec Kupole vyhynul, a poslala to oběžníkem všem ostatním. Dvakrát viděli v dálce treanta, jak stojí na pasece a tváří se jako strom, což mu vzhledem k tomu, že byl strom, šlo znamenitě. Bestie pokaždé naježila hřbet a Roman ji pokaždé uklidnil mlasknutím. Naučil se ta mlasknutí odstupňovávat: jedno znamenalo klid, dvě ke mně, a dlouhé mlasknutí s hvizdem znamenalo věc, kterou zatím potřebovali jen jednou, u Bezesné džungle, a Roman doufal, že ji dlouho potřebovat nebudou.
Čtvrtý den došli k zájezdní hospodě na křižovatce cest k Sudvestauru. A tam, nohy na stole a půllitr zdejšího zlatavého moku v ruce, seděla Farah.
„No do prdele,“ řekla místo pozdravu. „Zrzek. A obr. A…“ podívala se pod stůl, kam se Bestie nasoukala s elegancí povozu, „…a tygr. Šest noh? To se počítá jako jeden pes, nebo jako dva?“
„Ahoj, Farah.“
„Furie, jestli chceš. Nebo Flundra, ale to říkají jen jednou.“ Zazubila se a kopla do židle naproti, aby si měl kam sednout. „Slyšela jsem, že jsi mrtvý. Pak jsem slyšela, že nejsi mrtvý a že jsi zabil všechny nanity. Pak jsem slyšela, že v Citadele teď vládne nějaký šílenej vědec a že mluví slovensky. Co z toho je pravda?“
„Skoro všechno. Jen jsem je nezabil já.“
„Škoda. Znělo to jako dobrá historka.“ Napila se. Pak zvážněla, a když Farah zvážněla, vypadalo to, jako když se zatáhne obloha. „Jestli jedeš k Pračníkovi, Zrzku, tak jedeš pozdě.“
Romanovi se sevřel žaludek. „Jak to myslíš?“
„Je pryč. Nikdo neví kde. Bouda stojí prázdná — a než se ptáš: jo, byla jsem se podívat, kšefty jsou kšefty a jeho praky mají cenu zlata. Jenže tam nic není. Dílna vyklizená. A to není všechno.“ Naklonila se přes stůl. „Před třemi týdny se po Sudvestauru ptali dva chlapi na výrobce praků. Nenápadní. Slušní. Platili stříbrem a moc se usmívali. A víš, co bylo divný? Starosta jim dal doprovod. Zadarmo. Starosta. Zadarmo.“ Nechala to slovo chvíli viset ve vzduchu. „Buď se svět definitivně zbláznil, nebo někdo Starostovi zaplatil tolik, že si může dovolit dělat, že je štědrej.“
„Kam šli?“
„K prašné cestě. Zpátky je nikdo neviděl.“ Dopila a otřela si pusu hřbetem ruky. „A ještě něco. Ta holka, co u Pračníka bydlela. Josefína. Je ve vsi u cesty, u Kajovů. Přišla sama, v noci, a od tý doby nemluví. Teda — mluví, ale ne o tom, o čem by měla.“
Roman a Buvolík se na sebe podívali.
„Farah,“ řekl Roman, „co bys chtěla za to, že nás tam dovedeš?“
„Za dovedení nic, stejně jedu tím směrem.“ Zvedla se a hodila na stůl minci. „Ale jestli se tam bude dít to, co si myslím, že se tam bude dít, chci to vidět zblízka. Nudím se, Zrzku. Od tý doby, co nejsou naniti, je v Kupoli jak na hřbitově. Klid mi nikdy nesvědčil.“
Vyšli za rozbřesku. K večeru druhého dne začalo pršet — dlouhý, studený, kysele páchnoucí déšť — a v tom dešti Roman poprvé po půl roce znovu uviděl prašnou cestu lemovanou vysokými stromy. Cesta se změnila v bláto, přesně takové, jaké mu tenkrát čvachtalo pod bosýma nohama.
Tenkrát nevěděl nic. Teď věděl skoro všechno, a bylo to horší.
3
Bouda vypadala přesně jako tenkrát. To bylo na tom to nejhorší. Roman by skoro čekal, že se v rozsvíceném okně mihne stín, že uvnitř zavoní smažená vejce a Josefína u plotny řekne, že hosté se zouvají. Jenže okno bylo tmavé, komín studený a dveře — dveře byly pečlivě zavřené a zajištěné závorou zevnitř vyndanou a opřenou o zárubeň zvenčí, což je vzkaz, kterému rozumí každý, kdo kdy bydlel na samotě: odešel jsem sám, v klidu, a vím, že se nevrátím.
„Nikdo tu není minimálně měsíc,“ řekla Farah, která obešla dům dřív, než Roman stačil vzít za kliku. „Žádné stopy. Teda — po tom dešti by stejně žádné nebyly.“
Bestie se u prahu zastavila, dlouze načichala vzduch nozdrami velikosti dětské pěsti a pak udělala věc, kterou Roman ještě neviděl: přikrčila se, položila hlavu na přední tlapy a tichounce, hluboko zavrněla. Ne výhrůžně. Spíš jako by zdravila.
„Co to s ní je?“
„Něco tu voní jako doma,“ pokrčila rameny Farah. „Nebo jako někdo, koho zná.“
Uvnitř bylo uklizeno. Uklizeno tak, jak uklízí člověk, který má rád věci na svých místech a čas na rozdávání. Na stole stály dva talíře, dva hrnky, lžíce — prostřeno pro hosty, které Pračník čekal a kterých se nedočkal. Na talířích ležel prach. V rohu u kamen stál Romanův starý kavalec, na kterém strávil první noci nového světa, ustlaný vojensky přesně.
Dílna byla prázdná. Ne vykradená — vyklizená: hoblice čistá, hřebíky na stěnách osiřelé, jen na jednom z nich visel jediný prak. Roman ho vzal do ruky. Vyvážení, souměrnost, dokonale hladká rukojeť z tmavého dřeva; Pračníkova práce se poznala po hmatu i potmě. Do rukojeti bylo vyřezáno drobnými písmeny: ROMANOVI. AŽ SE NAUČÍŠ MÍŘIT.
„Tak tady je,“ ozval se od podlahy Buvolíkův hlas. Velký muž stál rozkročený nad odsunutou hoblicí a v podlaze pod ní zely padací dveře.
Sklep byl větší než celá bouda. A sklep měl dvě tváře.
Ta první: regály. Svazky gumených pásů, formy, výkresy přišpendlené na stěně — a mezi nimi, rozkreslené na velkém archu s pečlivostí, ze které mrazilo, beranidlo. To beranidlo. Roman ho viděl u Alpasu v akci a teď se díval na jeho rodný list, podepsaný rukou, která mu tenkrát nalévala čaj. Vedle výkresy dalších věcí: samostříl na řemen, cosi jako vrhač oštěpů, past na vozy. Zboží pro hordy. Kopr tedy v tomhle nelhal.
„Pěkná sbírka,“ hvízdla Farah. „Za tohle by Alpaští platili krví. Vlastně už platili, co?“
A pak ta druhá tvář, v zadním koutě, za plachtou: police, na ní úhledný ranec. Roman ho rozbalil a chvíli nedokázal promluvit. Kalhoty, košile, kabát, boty — všechno nové, všechno složené, všechno přesně jeho velikosti. Nůž v pochvě. Váček sušeného masa, dnes už zkamenělého. A mapa okolí, kreslená rukou, s vyznačenou cestou od lesa k boudě.
Balíček pro příchozího. Uvítací výbava, která se oné deštivé noci před půl rokem nikdy nedostala k adresátovi — protože adresát se probral dřív, nebo jinde, nebo špatně, a doklopýtal k boudě nahý, zmatený a rovnou do rvačky.
„Čekal mě,“ řekl Roman tiše. „Měl to všechno připravené. Jen se něco pokazilo.“
„Zrzku,“ ozvala se Farah od schodů, „tohle bys měl vidět.“
Na vnitřní straně padacích dveří, kam se nedalo nedívat, když člověk vylézal ven, byl křídou napsaný vzkaz. Písmo bylo klidné, rovné, žádný spěch.
Chlapče. Jestli tohle čteš, našel jsi sklep. A jestli jsi našel sklep, víš už věci, které jsem ti měl říct sám a dávno. Neomlouvám se, omluvy jsou levné. Ti dva, co si pro mě přišli, neznali zadní dveře. Já jejich pána znám. Přijď tam, kde ses narodil. Josefína ví kudy, ale nech ji doma, jestli to půjde. Vezmi s sebou svůj hněv, bude se hodit. P.
A pod tím, menším písmem, jako dovětek, který se nevešel do vážnosti:
Polívka je ve spíži. Nejspíš už není dobrá.
Roman stál před těmi řádky dlouho. Buvolík mu položil ruku na rameno, celou, od lopatky k lopatce.
„Tam, kde ses narodil,“ přečetla Farah nahlas. „To je kde? Berlín?“
„Ne,“ řekl Roman. „To je les. Dvě stě metrů odsud.“
4
Ves u prašné cesty byla přesně taková, jakou si ji Roman pamatoval: domy stavěné holýma rukama, ploty z čeho dům dal a psi, kteří ohlásili příchozí dřív, než minuli první stodolu. Na Bestii štěkat nezkusili. Psi nejsou hloupí.
Josefína bydlela u Kajovů. Když je uviděla ve dveřích, upustila vědro.
„Romane!“
Bylo jí — kolik vlastně? Dvanáct? Třináct? Za půl roku vyrostla a ztvrdla, jak v Kupoli rostou a tvrdnou všichni, ale oči měla pořád stejné: velké, pozorné a teď plné slz, které si zakázala.
„Přišel jsi kvůli tátovi.“
„Přišel jsem kvůli tátovi,“ přikývl Roman.
Seděli v kuchyni Kajovů, kde jim stará Kajová bez ptaní nalila polévku — polévka byla v téhle vsi zjevně měna, pozdrav i lék —, a Josefína vyprávěla. Mluvila věcně, srovnaně, jen ruce na klíně se jí svíraly v pěsti a zase rozvíraly.
„Tu noc, než přišli, mě vzbudil. Měl sbaleno. Řekl: Josefínko, pár dní u Kajovů, někdo si přijde pro moje praky a nebude to na dlouho. Políbil mě na čelo a…“ zarazila se. „On mě nikdy nelíbal na čelo. Nikdy. Tak jsem věděla, že lže. Že to bude na dlouho, možná napořád. Šla jsem, protože… protože jemu se neodporuje. Ne že by křičel. On prostě… má pravdu dřív, než co řekne, znáš to.“
„Znám,“ řekl Roman. Znal to moc dobře. I proto ho Koprova slova tenkrát zasáhla jako šíp: člověk, který má vždycky pravdu dřív, než co řekne, je požehnání, dokud si nezačnete klást otázku, k čemu všemu se taková schopnost dá použít.
„Ti dva, co přišli — viděla jsi je?“
„Z kopce. Slušně oblečení. Usmívali se.“ Otřásla se. „Lidi se tady neusmívají na cizí. Úsměv něco stojí. Ti dva se usmívali, jako by jim někdo platil za každý zub.“
„Josefíno,“ Roman se naklonil přes stůl, „táta v tom vzkazu píše, že víš, kudy se jde tam, kde… tam, kam mám přijít. K prameni v lese?“
Josefína dlouho mlčela. Pak řekla: „Jednou jsem ho sledovala. Bylo mi deset a myslela jsem, že má v lese schovanou milou, nebo poklad, nebo obojí. Šel k prameni pod Třemi kameny, sedl si na pařez a mluvil do tmy. Dlouho. Potichu. A tma…“ podívala se z okna, „tma mu odpovídala. Ne hlasem. Světýlkem. Modrým, slabým, mezi kořeny. Utekla jsem a víckrát tam nešla. A jemu jsem to nikdy neřekla, ale myslím, že to ví, protože od té doby mi každé narozeniny přál, ať se nebojím tmy.“
„Dovedeš nás tam?“
„Dovedu.“ A než stačil Roman říct, co říct musel, dodala: „A nezkoušej to. Nech ji doma, jestli to půjde — četla jsem ten vzkaz taky, byla jsem tam před tebou. Nepůjde to. Je to můj táta. Jestli mi chceš vysvětlovat, že je to nebezpečné, tak si vzpomeň, že jsem tři roky vařila večeře muži, o kterém teď všichni šeptají, že je nejnebezpečnější člověk v Kupoli.“ Zvedla bradu. „A polévku jsem mu solila přesně. Jdu s vámi.“
Farah se zazubila od ucha k uchu. „Ta holka se mi líbí.“
Usměvaví muži přišli tu noc.
Bestie je ucítila dřív, než překročili humna: zvedla hlavu z podlahy, uši sklopila dozadu a vydala zvuk, jaký dělá pila, když narazí na hřebík. Roman s Buvolíkem byli venku dřív, než stará Kajová stačila rozsvítit louč. Farah zmizela do tmy sama od sebe, bez rozkazu — jak později vysvětlila, rozkazy jí kazí trávení.
Stáli u plotu dva. Slušně oblečení, prostovlasí v dešti, a usmívali se.
„Dobrý večer,“ řekl první. „Hledáme děvče, které bydlívalo u výrobce praků. Rádi bychom s ní mluvili. Nic víc.“
„Je pozdě na návštěvy,“ řekl Roman.
„To je,“ souhlasil druhý vlídně. „Ale my máme trpělivého pána. Čas u něj neběží jako u lidí. A platí…“ rozevřel dlaň a v ní zlatě blýsklo, „…starým zlatem. Předzkázovým. Pán říká, že se vrátí pro to, co mu patří, a že si do té doby kupuje oči a uši. My jsme oči. Nebuďte hluší.“
„Kdo je váš pán?“
„Ten, kdo platí nejlíp,“ usmál se první ještě o zub víc. „A koho nejde zabít. Takže ho nejde ani zradit. Zvažte to. Obě strany té úvahy jsou příjemné.“
Roman udělal krok a nechal světlo louče od stavení dopadnout na jílec meče, který mu vyčníval nad ramenem. Věděl, jak se ta zbraň leskne. Nanoboti mrtvých nanitů v ní chytali světlo způsobem, ze kterého bolely zuby.
„Vyřiďte svému pánovi,“ řekl, „že to, co mu podle něj patří, si přišlo pro odpovědi samo. A že nekoupil oči, ale svědky.“
Úsměvy povadly, docela nepatrně, jako když v místnosti někdo přivře okno. Pak se ze tmy za oběma muži ozval Farah hlas, konverzačně lehký: „A ještě vyřiďte, že vám holka ze Sudvestauru sebrala z opasků nože. Oba. Před chvílí. Jen aby pán věděl, jaký kvalitní oči si kupuje.“
Odešli pozpátku, pořád s úsměvem, a tma je vzala. Buvolík se za nimi díval, dokud Bestie nepřestala vrčet.
„Veles má lidi,“ řekl Roman do ticha. „Nanité mu pomřeli, tak si najal lidi. Zlatem.“
„Lidi se dají najmout na cokoliv,“ pokrčila rameny Farah, která se zhmotnila u plotu se dvěma noži za pasem navíc. „To je na nás lidech to nejspolehlivější. Vyrážíme za svítání?“
„Vyrážíme za svítání.“
5
Tři kameny byly opravdu tři kameny. Kupole uměla být poetická, ale ne dneska.
Pramen pod nimi vytékal z kořenů starého dubu, čirý a studený, a stékal do mechem obrostlé prohlubně. Josefína je vedla bez zaváhání — vzpomínky desetileté holky, které se člověk bojí zapomenout, drží líp než mapy — a u pařezu se zastavila.
„Tady seděl. A světýlko bylo… tam.“
Mezi kořeny dubu, pod převisem hlíny, se ve stínu cosi lesklo. Roman si klekl do mokrého listí. Krystal. Malý, sotva jako pěst, zapuštěný v zemi tak přirozeně, jako by tam vyrostl — a možná vyrostl, kdo ví, jak se krystaly Vyšších množí. Slabounce, líně světélkoval modrou barvou, jako srdce, které bije jen z povinnosti.
„A co teď?“ zeptala se Farah. „Zaklepeme?“
Roman natáhl ruku a dotkl se krystalu.
Bylo to jako sáhnout do ledové vody, která si vás prohlíží. Světlo v kameni poskočilo, rozběhlo se — a pod jejich nohama, v celém svahu za pramenem, odpovědělo. Mech a hlína mezi Třemi kameny se pohnuly, ne jako dveře, spíš jako víčko, které se dlouho bálo otevřít, a ve svahu se objevil vchod: hladký, oválný, vystlaný tmou.
Bestie přišla k otvoru, načichala si a udělala tu věc znovu: přikrčila se a zavrněla, hluboko a uctivě.
„Tvoje kočka zdraví díry v zemi,“ poznamenala Farah. „To asi není normální ani na šestinohou kočku, co?“
„Voní jí to jako já,“ řekl Roman tiše. Věděl to jistě, aniž uměl vysvětlit odkud. „Tady jsem…“ Nedořekl. Slovo narodil se mu vzpříčilo v krku.
Sestupovali chodbou, která nebyla vykopaná ani postavená — byla vyrostlá, stěny hladké jako vnitřek lastury, a ze stropu se v pravidelných rozestupech linulo slabé modré světlo bez zdroje. Buvolík se musel sehnout a šel sehnutý celou cestu, bez jediného slova stížnosti, jen vak si přendal na břicho, aby nedrhl o strop.
Chodba je vyvedla do síně.
Roman se zastavil na prahu a zapomněl dýchat.
Síň byla vysoká jako brnodunská katedrála a tichá jako ona. Podél stěn, v řadách nad sebou, stály výklenky — kolébky, napadlo Romana dřív, než to stačil zarazit —, oválné schránky z mléčného materiálu, propletené kořeny světla. Většina byla tmavá, prázdná, otevřená. Jedna, ve druhé řadě, byla otevřená a prázdná, ale kolem ní světlo pořád slabě pulzovalo, jako když tělo drží teplo dávno vstalého spáče.
Šel k ní, aniž se rozhodl jít. Poznal ji. Nedokázal říct jak — pamětí to nebylo, paměť mu z těch dvaašedesáti let nevydala ani vteřinu —, ale tělo si pamatovalo za ni: dlaně věděly, kam se pokládají, rameno vědělo, kde tlačí okraj. Na hraně schránky byla značka, drobná, geometrická. Nemusel umět jazyk Vyšších, aby ji přečetl. Subjekt B.
„Šedesát dva let,“ řekl nahlas a jeho hlas se v síni rozešel ozvěnou. „Šedesát dva let jsem ležel tady. Dvě stě metrů od chlapa, co mi pak smažil vejce.“
„Šedesát jedna a půl, jestli mám být přesný,“ ozvalo se ze tmy pod protější stěnou. „Prvních pár měsíců jsi strávil cestou. Nechtěj vědět jakou.“
U malého ohníčku, který nekouřil — bůhví, kam ta chytrá síň kouř dávala —, seděl na skládací stoličce Pračník. Vysoký, hubený, vlídný. Přes kolena prak. Vedle na kameni kotlík, ze kterého to vonělo polévkou.
„Tati!“
Josefína se přes síň rozběhla dřív, než ji kdokoli stačil zadržet, a Pračník vstal právě včas, aby ji chytil do náruče. Držel ji dlouho. Přes její rameno se díval na Romana a v jeho tváři bylo něco, co tam Roman nikdy neviděl: strach. Ne z meče, ne z Bestie, která nakráčela do síně jako domů.
Strach člověka, kterého konečně dohnaly jeho vlastní odpovědi.
„Řekl jsem, ať ji necháš doma, jestli to půjde,“ řekl přes Josefíninu hlavu.
„Nešlo to.“
„Já vím.“ Pračník ji jemně odtáhl od sebe, podíval se na ni, na Farah, na Buvolíka, na šelmu, a nakonec, dlouze, na Romana. „Polévky je dost pro všechny. A pravdy…,“ povzdechl si, „pravdy taky. Sedněte si. Bude to na dlouho.“
6
„Probral jsem se čtyři roky po Zkáze. Tady, v téhle síni, ve schránce o řadu níž, než byla tvoje. Nahý, bez paměti a bez uvítacího výboru — nebyl nikdo, kdo by mě přijal, protože já byl první. Subjekt A. Tři dny jsem se plazil po lese a žral žaludy, než jsem pochopil, že žaludy se musí vyluhovat.“ Pračník míchal polévku a mluvil klidně, jako se vypráví o počasí. „Svět nahoře umíral na následky. Já ne. Zjistil jsem to podobně jako ty — někdo mě probodl kvůli botám, které jsem mu předtím ukradl, a já se probudil zdravý a jemu jsem ty boty ukradl znovu. Mládí. Nechval dne před večerem a člověka před stářím.“
„A paměť?“ zeptal se Roman. „Vrátila se ti?“
„Po kouskách. Jako tobě. Vím, že jsem měl ženu a řemeslo, vím, jak voněla dílna. Jména si nechávám pro sebe — ne z tajnůstkářství. Prostě už patří někomu, kdo umřel se starým světem. Pračník stačí. To jméno jsem si vysloužil prací a ta aspoň byla poctivá.“ Odmlčel se. „Jako jediná.“
„Kdy s tebou začala mluvit tma?“ zeptala se Josefína tiše.
Pračník se na ni podíval a kývl, jako by ta otázka byla splátka starého dluhu. „Jedenáct let po probuzení. Krystal u pramene se rozsvítil a něco se mnou promluvilo. Ne slovy — tak, že jsem pak slova znal. Říkám jí Mokoš. Sama si neříká nijak, ale člověk potřebuje boha nějak zavolat, aspoň v duchu, jinak se z toho mluvení s tmou zblázní.“ Nalil polévku do plechových misek a rozdával je, jako by seděli u něj v boudě. „Mokoš je jedna z Vyšších. Ona a pár dalších tenkrát… sbírali. Na okrajích Zkázy, v posledních hodinách starého světa, brali lidi, kteří umírali a měli v sobě něco, co potřebovali — nikdy mi neřekla co. Opravovali je. Trvá to desítky let, tělo se přestavuje buňku po buňce. Tahle síň je opravna. Přijímací bod. Jedna z několika.“
„Proč?“ Roman se předklonil. „Proč to dělají? Co z toho mají?“
„Zeptal jsem se jí na to jednou za všechny ty roky přesně třikrát. Dvakrát neodpověděla. Potřetí řekla: aby něco zbylo.“ Pračník pokrčil rameny. „Vyšší se hádají, Romane. I bozi mají frakce. Mokoš a její chtějí, aby něco zbylo. Veles chce…“ podíval se na Romana, „no. Veles chce tebe. To, co máte v těle ty, já a ti, co ještě spí. Nesmrtelnost bez drátků. Mokoš tomu říká hotové dílo.“
„A tvoje práce byla hlídat mě.“
„Moje práce byla hlídat bod. Držet okolí slabé, rozhádané a chudé, aby tu nikdy nevyrostlo nic, co kope základy a klade otázky. Města se sem nesměla roztáhnout. Cesty sem nesměly zesílit.“ Pračník to říkal rovně, bez uhýbání, a každé slovo pokládal na stůl jako nástroj. „Tak jsem vedl bandu, aby se lidi báli cest. Prodával jsem Maďarům beranidla, aby měl Alpas plné ruce práce na svém kopci. Rozeštvával jsem, koho šlo rozeštvat. Padesát let, chlapče. Ptal ses kdysi sám sebe, jestli jsem dobrý člověk. Nejsem. Jsem dobrý strážce. To jsou dvě různá řemesla a platí se různou mincí.“
V síni bylo ticho. Farah přestala jíst, což se u ní rovnalo zemětřesení.
„A Kopr?“ řekl Roman. Musel to říct; ta věta v něm hnila od Citadely. „Kopr tvrdil ještě něco. O Josefíně. Že jsi jim ji… že ses chtěl dívat.“
Josefína zbledla. Pračník položil misku. Poprvé za celý večer se mu pohnula tvář — ne do hněvu, do něčeho staršího a horšího.
„Vím, co tvrdil. Doneslo se mi to.“ Podíval se Romanovi přímo do očí. „Kopra a Lepuse jsem vyhnal z bandy měsíc předtím, než přišli k boudě. Chytil jsem je, jak se na ni dívají způsobem, který znám. Vyhnal jsem je a bylo to naposledy, kdy jsem byl milosrdný. Přišli si to vybrat sami, za mými zády — tys byl u toho, tys to zastavil. A když pak Kopr klečel před tebou a potřeboval mě zabít slovem, protože jinak už mě zabít nemohl, řekl to nejhorší, co se o člověku říct dá. Lháři jsou líní, Romane. Neřekl to, co by sedělo. Řekl to, co nejvíc bolí.“
„A proč bych ti měl věřit?“
„Nemáš jediný důvod,“ řekl Pračník klidně. „Proto jsem psal, ať přijde, jestli to nepůjde jinak. Lhář by si nepřál svědka, který s ním žil v jedné boudě.“
Josefína se dívala z jednoho na druhého a ruce na klíně měla zaťaté doběla. „Kopr lže,“ řekla. „V tomhle lže. Já vím, jak se dívá chlap, před kterým se máš schovat. Táta…“ zaváhala, a pak řekla tu těžší polovinu: „Táta se přede mnou schovával sám. Se vším. Tati — tys věděl, že můžou přijít? Ti dva? A nechal sis mě doma?“
Pračník dlouho mlčel. „Věděl jsem, že svět je zlý, a měl jsem tě poslat ke Kajovům napořád,“ řekl nakonec. „Nechal jsem si tě, protože jsem sobec. S tebou bylo míň smutno.“ Rozhodil rukama, bezbranně, poprvé jako obyčejný starý člověk. „To je celé. Strážce, který si pořídil rodinu, protože padesát let samoty je moc i pro subjekt A.“
„A ta noc, kdy jsem se probudil?“ zeptal se Roman. „Proč na cestě? Proč nahý, proč beze všeho? Ve sklepě máš ranec, který jsi mi nikdy nedal.“
„Protože všechno proběhlo špatně a příliš brzy.“ Pračník ukázal bradou ke schránkám. „Měl ses probouzet ještě rok, možná dva. Jenže Veles začal prohledávat záznamy — Mokoš poznala, že se dostal ke jménům bodů. Rozhodla se tě vytáhnout dřív, než si pro tebe přijde armáda, která tenkrát ještě žila. Nouzové probuzení. Síň tě vynesla nahoru v noci, v bouřce, a mě tma vzbudila pozdě. Než jsem doběhl k cestě, byl jsi pryč — šel jsi po ní sám, špatným směrem, rovnou k mé boudě.“ Ušklíbl se, unaveně. „Půl roku jsem tě pak učil svět a čekal, kdy se zeptáš na tu jedinou správnou otázku. Nezeptal ses. Zeptala se místo tebe Citadela, po svém.“
„A paměť? Ta se mi nevrátila kvůli tomu… nedopečení?“
„Vrátí se. Po kouskách, jako mně. Něco ale zůstane tam dole,“ Pračník si poklepal na spánek, „a věř starému subjektu: něco z toho, co se nevrátí, je milost.“
Roman se díval do ohně, který nekouřil. Myslel na Carlin. Na kuchyň v Berlíně, na modré oči, na dítě, které nedostalo šanci. Milost, říká. Možná. Ale on by ty kousky chtěl všechny, i ty, co pálí.
„Kolik jich spí?“ zeptal se místo toho. „Doopravdy. Níkó našel tři řádky.“
„Tři v záznamech, které Veles stihl číst. Mokoš mluví o…“
Bestie zvedla hlavu a zavrčela.
Krystal ve středu síně — větší bratr toho u pramene, zapuštěný v podlaze jako srdce toho místa — se rozsvítil. Ne modře.
Bíle. Ostře. Cize.
„Nelži jim, strážce,“ řekl hlas, který nepatřil nikomu v místnosti. „Čísla jsou moje řemeslo.“
7
Bílé světlo naplnilo síň až po strop a stíny všech přítomných položilo na podlahu ostré jako vystřižené z plechu. Bestie stála mezi Romanem a krystalem, všech šest nohou rozkročených, a vrčela tónem, který Roman slyšel naposledy v jeskyni plné kostí.
„Veles,“ řekl Pračník. Neznělo to jako představování. Znělo to jako diagnóza.
„Strážce,“ odpověděl hlas. Nebyl hlasitý. Nebyl ani mužský, ani ženský, ani starý, ani mladý; byl pečlivý. Každé slovo znělo, jako by ho někdo před vyslovením zvážil na lékárnických vahách a odečetl daň. „Padesát let dobré práce. Kdyby moji lidé uměli sloužit jako ty, nemusel jsem si půjčovat celou Citadelu.“
„Tenhle kámen patří Mokoš,“ řekl Pračník. „Nemáš tu co dělat.“
„Kameny jsou bratři. Rodina si bere hovory.“ Světlo se přelilo, líně, jako se přelévá hladina. „A sestra mlčí, strážce. Všiml sis? Mlčí od chvíle, kdy zemřeli naniti. Zajímavé, viď. Tolik věcí je poslední dobou zajímavých.“
Roman udělal krok vpřed. „Mluvíš se mnou, nebo o mně?“
Světlo se obrátilo k němu. Nedalo se říct jak — nemělo oči, nemělo tvář —, ale celá síň najednou stála čelem k Romanovi a Roman cítil, jak ho to světlo čte, řádek po řádku, jako inventurní seznam.
„Romane Talichu. Konečně. Šest měsíců jsem k tobě posílal posly a všichni byli tak… neohrabaní. Vir byl neohrabaný. Armáda byla neohrabaná. Za obojí se omlouvám — ne proto, že by mě to mrzelo, ale proto, že vím, že se to u lidí dělá.“
„Zabil jsi kvůli mně tisíce lidí.“
„Zemřeli, protože tvůj vědec postavil klec. Ale nebudeme se přetahovat o účetnictví. Chci ti něco vysvětlit a poprvé nemám prostředníka, tak mě poslouchej.“ Světlo se ztišilo, zhutnělo. „Byli jsme jako ty, Romane. Kdysi. Dávno před tvým starým světem i po něm — čas je pro nás jiná otázka. Teď jsme myšlenky v kameni. Vidíme všechno, spočítáme všechno, trváme. Jen jedno nám zůstalo nedostupné: déšť na kůži. Chuť polévky. Tíha spící kočky na nohou.“ Pauza, přesně odměřená. „Tělo. A tvoje tělo, Romane, je jediné svého druhu hotové dílo. Tělo, které trvá jako my.“
„Tak si ho vezmi,“ řekl Roman. „Zkus to.“
„Nejde to,“ odpověděl Veles bez zaváhání, a právě ta klidná upřímnost byla nejděsivější. „Tělo se nedá vzít. Věř mi, že to vím nejlépe ze všech. Dá se jen dostat — od živého, při vědomí, dobrovolně. Proto jsi mi byl k ničemu mrtvý a k ničemu poškozený. Proto tě moji naniti měli přinést jako vejce.“ Světlo se přelilo blíž. „A proto ti teď nevyhrožuji. Nabízím. Dej mi, co nepotřebuješ — vždyť jsi ho chtěl před pár týdny odevzdat kočkám v džungli, viděl jsem to v záznamech tvého vlastního doznání příteli — a já ti za to dám cokoli. Města. Bezpečí pro tvé lidi. Klid.“
„A když odmítnu?“
„Nic,“ řekl Veles vlídně. „Vůbec nic se nestane. To je na tom to nejlepší. Já počkám. Buvolík zestárne. Ta dívka zestárne. I strážce jednou unaví být strážcem. Ty ne, Romane. Ty budeš stát u jejich hrobů rovný jako dnes a já budu pořád tady, trpělivý, zdvořilý, s toutéž nabídkou. Přijdeš za mnou sám. Ne zlomený — unavený. To je celý můj plán a je dokonalý, protože v něm nemusím dělat vůbec nic.“
V síni bylo ticho. Josefína vklouzla dlaní do Pračníkovy ruky. A Roman — Roman ke svému vlastnímu údivu cítil, jak z něj strach opadává. Protože tohle už slyšel. Ne tato slova, ale tuhle písničku: seděl v ocelové místnosti a souhlasil s vlastní smrtí, a pak seděl v jeskyni plné kostí a čekal na kočky, a v obou případech mu někdo — Níkó, osud, vesmír — vzal jeho krásné, čisté, konečné řešení a vrazil mu místo něj do rukou život. Tenkrát za to nenáviděl celý svět.
Teď mu na nohou ležela váha šestinohé šelmy, u ohně stydla polévka a kolem stáli lidé, kteří sem s ním šli deštěm.
„Máš pravdu,“ řekl pomalu. „Chtěl jsem to tělo odevzdat. Seděl jsem v jeskyni a čekal, kdo si ho vezme.“ Zvedl hlavu ke světlu. „A pak přišlo kotě a chtělo, abych mluvil. Ne abych něco dal. Jen abych byl. To ty nikdy nepochopíš, Velesi, a proto prohraješ: tělo se nedá vzít a nedá se ani vyměnit za klid. Dá se jenom s někým prožít.“ Pokrčil rameny. „Počkej si tedy. Čas je možná pro tebe jiná otázka. Ale odpověď je pořád stejná.“
Světlo dlouho, dlouho stálo.
„Zajímavé,“ řekl Veles nakonec. A světlo zhaslo, ne uraženě, ne poraženě — jen si to slovo vzalo s sebou, jako si obchodník zapíše cenu, na kterou se ještě vrátí.
Pračník přešel ke krystalu, položil na něj obě dlaně a něco dlouho, tiše dělal. Modrá barva se vrátila, matná, mělká.
„Zavřel jsem tmu,“ řekl unaveně. „Na jak dlouho, nevím. Naučila mě to Mokoš — a Mokoš mlčí.“ Podíval se na Romana. „Ptal ses, kolik jich spí. Mokoš mluvila o jedenácti. Tři body zná Veles jistě. Ostatní hledá. A teď, když nemá armádu, je hledá zlatem a úsměvy — a to je pomalejší, ale najde je.“
„Tak je najdeme dřív,“ řekl Roman.
Farah se zazubila. „No sláva. Už jsem se bála, že se dneska nic nedomluví.“
8
Zbytek noci proseděli u ohně, který nekouřil, a plánovali, což v Kupoli znamená: hádali se, jedli a kreslili klacíkem do prachu.
Josefína překreslila z Níkóova papíru a z Pračníkovy paměti mapu bodů — měla pevnou ruku a nemilosrdnou přesnost dítěte, které vyrostlo u řemeslníka. Tři body jistě známé Velesovi: jeden na severu, u řeky, kterou Pračník znal jen podle starého jména Poříčí; jeden na východě v horách; jeden pod Bezesnou džunglí, což Romana vzhledem k jeho zkušenostem s tamní faunou nenadchlo. Osm dalších znala jen mlčící Mokoš.
„Sever je nejblíž a nejohroženější,“ řekl Pračník. „Tam se stahují Velesovi usměvaví. A tam má tvoje přítelkyně z Citadely své verbovací stezky — Aniežka, říkáš? Dobře. Spáč se po probuzení nedá jen tak posadit na vůz. Potřebuje měsíce, jídlo, klid a někoho, kdo mu vysvětlí svět. Potřebuje…“
„Potřebuje Pračníka,“ řekl Roman.
Starý strážce se odmlčel. „Potřebuje někoho lepšího, než jsem byl já,“ řekl potom. „Ale ano. Potřebuje aspoň mě. Jdu s vámi.“
„My jdeme taky,“ oznámila Josefína tónem, kterým se oznamuje počasí, a předešla tak diskusi, která by stejně dopadla jedině takhle. Pračník otevřel ústa, podíval se na ni a zase je zavřel. Vychoval ji; věděl, kdy má pravdu dřív, než co řekne.
„Jdu s vámi,“ řekl Buvolík, čímž bylo odhlasováno.
Roman napsal dopis Níkóovi. Trvalo mu to půl noci a tři pokusy, protože první dva začínaly větou, za kterou by se styděl, a to si u Níkóa nemohl dovolit — vědec by mu ji připomínal dalších sto let, na což, jak se ukázalo, měli oba čas. Nakonec napsal prostě: Níkó. Měl jsi pravdu, nemělo se mi tam chodit samotnému, tak jsem vzal všechny. Pračník žije a je to delší historie, než tušíš. Nejsem jediný. Spí jich jedenáct a Veles je hledá — teď kupuje lidi, dej si pozor na usměvavé chlapy se starým zlatem, dva se motají kolem Sudvestauru. Jedeme na sever k Poříčí, řekni to Aniežce, jestli se vrátila. Potřebujeme, aby tvoje město bylo víc než pevnost. Bude potřeba míst, kam se dá přivést člověk, který spal šedesát let. Ty víš nejlíp, jak se takovému člověku lže, tak snad víš i, jak se mu říká pravda. — R.
Přečetl to po sobě a dopsal: P. S. Meč funguje. Děkuju. Neřekl jsem to tenkrát.
Ráno, než vyrazili, se stala ještě jedna věc. Pračník si vzal Romana stranou, k prameni pod Třemi kameny, a podal mu prak. Ten s vyřezaným věnováním.
„Až se naučíš mířit,“ připomněl.
„Já mám meč, který přeřízne kovadlinu.“
„Máš. A pošta se s ním nosí špatně, králík se s ním střílí ještě hůř a klukovi ze vsi s ním neukážeš, jak se trefit do šišky.“ Pračník mu vtiskl prak do dlaně a sevřel mu kolem něj prsty. „Meče jsou pro války, chlapče. Praky jsou pro život. Chci, abys nosil obojí a uměl poznat, které ráno je na co.“
Zkusil to hned u pramene. Prvních pět kamenů poslal do míst, o která neusiloval, z toho jeden vzal Buvolíkovi čepici. Buvolík se smál, až se ohýbal, a pak vzal prak do svých ohromných tlap a na první pokus srazil šišku ze třiceti kroků, protože svět je občas nespravedlivý naschvál.
A Bestie seběhla k prameni, položila hlavu na okraj tůňky a pila dlouhými, spokojenými doušky vodu z místa, kde se její člověk narodil.
Epilog
Pršelo.
Pršelo, a Roman cítil kapky deště na své kůži — na tváři, na hřbetech rukou, za límcem, kam mu jedna zatekla celá studená. Šli po staré cestě na sever, pět lidí a jedna šestinohá šelma: obr s vakem velikosti menší krávy, holka, co solí polévku přesně, zlodějka, která se nudí, když je mír, starý strážce s prakem přes rameno — a on. Muž, kterého nejde zabít, s mečem z mrtvých nanobotů na zádech a s prakem za pasem, protože některá rána jsou na meč a některá na prak, a on se učí poznat která.
Před půl rokem se probudil v dešti nahý, sám a beze jména, a svět mu připadal jako noční můra, ze které se chtěl za každou cenu probudit zpátky. Teď šel týmž deštěm a věděl toho tolik: jak se jmenuje, kde ležel šedesát dva let, kdo ho hlídal, kdo ho chce a kolik jich ještě spí v mléčných kolébkách po celé Kupoli a čeká, až se pro ně někdo vypraví — buď s úsměvem a starým zlatem, nebo s polévkou a pravdou. Záleželo na tom, kdo přijde dřív.
Nebyl nanit. Nanité leželi mrtví v ocelových chodbách a bylo jich škoda, i těch, kteří se ho báli, i těch, kteří ho lovili. Nebyl ani subjekt B; ten ležel v prázdné schránce v síni, která teď spala pod Třemi kameny. Veles na něj někde v kameni trpělivě čekal a Mokoš mlčela a čas — čas byl pro všechny bohy jiná otázka.
Ale déšť na kůži, tíha spící kočky na nohou a lidé, kteří jdou s vámi, jsou otázka pro lidi.
Já, člověk, pomyslel si Roman Talich a skoro se tomu zasmál, protože to znělo jako titul knihy, kterou by si ve starém světě nikdy nekoupil.
„Wrau,“ řekla Bestie.
„Já vím,“ řekl Roman. „Taky mám hlad. U první suché stodoly uvaříme.“