1
Jaro přišlo do Citadely jako zedník: bez poezie a s hromadou lešení.
Níkóovo město už nebylo jen pevnost s ambicemi. Kolem ocelových zdí vyrostl věnec dílen a ubytoven, na jižní straně se zvedal dům s velkými okny, kterému celá Kupole říkala Vítací křídlo, protože Aniežka zakázala slovo karanténa, a na cvičišti za branou honil Gravis nováčky tak, že bylo slyšet přes dvě nádvoří, co si myslí o jejich matkách, otcích a především o jejich práci nohou.
„Izba,“ řekl Níkó a otevřel dveře. „Rovnaká posteľ, rovnaký stôl, rovnaký výhľad. Nič sa tu nikdy nesmie zmeniť. Tvoj strážca vravel, že spáč potrebuje jednu vec, ktorá sa nemení — tak som mu ju postavil z ocele a pribil k podlahe.“
Matěj vešel dovnitř pomalu, obešel postel, sáhl na stůl, vyhlédl z okna na staveniště. Pak se otočil a poprvé od Přívozu promluvil před cizím člověkem.
„Tady budu bydlet?“
„Tady budeš bydlieť,“ potvrdil Níkó.
„A polévka?“
„Kuchyňa je dolu. Varí pani mlynárka. Presvedčil som ju, že mlyn v Prívoze zvládne cez leto aj bez nej — vraj len preto, že si to vyžiadal istý mladý pán.“
Matěj přikývl s vážností, se kterou se přijímají státní smlouvy, a šel si vybalit ranec. Bylo v něm pořád všechno, co mu Pračník ušil, plus břidlicová tabulka a malý prak s nápisem AŽ SE NAUČÍŠ MÍŘIT.
Josefína to oznámila večer, u dlouhého stolu, tónem, kterým se oznamuje počasí.
„Já s vámi na východ nejedu.“
Pračník zvedl hlavu od mapy. Roman odložil lžíci. Farah se ušklíbla do hrnku, protože Farah věděla všechno vždycky první.
„Matěj se v noci budí,“ pokračovala Josefína věcně. „Budí se a neví, kde je, a než si vzpomene, potřebuje, aby u toho někdo byl. Vdova je hodná, ale je nová. Aniežka je chytrá, ale pořád někde lítá. Já jsem…“ hledala slovo a našla ho v tom svém novém řemesle, „…já jsem jeho člověk. Vítání nekončí tím, že se člověk nají polévky. Vítání končí, až se přestane v noci budit.“ Podívala se na otce. „Ty jsi mě učil, že se práce nenechává rozdělaná.“
Pračník se na ni díval dlouho. V jeho tváři se pralo otcovské zklamání s něčím, co vypadalo podezřele jako pýcha, a pýcha vyhrála na body.
„Učil,“ řekl. „A taky jsem tě učil, že se loučí pořádně. Pojď sem.“
Objal ji přes celý stůl, až zavrzal.
„Kdyby se cokoliv—“ začal Roman.
„Kdyby se cokoliv, je tady Aniežka, Gravisova posádka, ocelové zdi a krystal, na kterém visí celá Kupole,“ odrecitovala Josefína. „Jeďte už. A Romane —“ zaváhala, poprvé za večer, „— vrať se. Všichni. Bez toho vaše řemeslo nefunguje.“
Vyjeli za tři dny: Roman, Buvolík, Farah, Pračník, Bestie — a Gravis, kterého Níkó oficiálně uvolnil jako „diplomatický doprovod“, což byl první případ v dějinách diplomacie, kdy diplomat vezl sekeru, dva luky a pytel lapacích želez.
„Cesta na východ vede přes baňské území,“ vysvětlil Gravis, když nakládali. „S Baňou vyjednávám od podzimu. Jsou to horníci a žoldáci a mají jednu dobrou vlastnost: drží slovo. Bohužel mají i jednu špatnou: prodávají ho.“ Utáhl popruh. „A poslední dobou ho kupuje někdo, kdo platí starým zlatem.“
Níkó je vyprovodil k bráně. Romanovi podal krabičku z hladkého kovu s jediným tlačítkem.
„Jednosmerný vysielač. Núdzová frekvencia, tá istá, na akej kedysi volal o pomoc Alpas. Stlačíš — a ja budem vedieť, že je zle, a budem vedieť kde.“ Podíval se Romanovi do očí. „A Roman. Premýšľal si o mojej otázke?“
„Každý den.“
„A?“
„A doufám, že odpověď nenajdu,“ řekl Roman. „Protože všechny, které mě napadají, se mi nelíbí.“
„To je správna metodológia,“ přikývl vědec vážně. „Odpovede, ktoré sa nám páčia, bývajú aj tak zlé.“ A pak, tišeji: „Dávaj pozor na strážcu. Celú zimu študoval mapy a málo spal. Niečo ho žerie a nie je to reuma.“
2
Baňské území začínalo tam, kde krajina přestávala být krajinou a začínala být skladištěm: haldy hlušiny porostlé břízkami, rezavé věže těžních strojů, a v každém údolí díra do země, kolem které se točil život. Baňa nebylo město. Baňa byla soustava dolů, štol a osad, propojená vozíky, dráty a věrností, která se dědila po žilách rudy.
Hlídka je zastavila u třetí haldy: šest chlapů v kožených zástěrách, kuše založené, tváře černé od prachu. Vedl je pořízek s rameny tak širokými, že vedle něj i Buvolík vypadal jen jako větší člověk, a ne jako přírodní úkaz.
„Gravis,“ řekl pořízek místo pozdravu.
„Fárač,“ řekl Gravis místo pozdravu.
Pak se objali tak, že to znělo jako srážka vozů, a půl minuty si navzájem sdělovali, kdo je větší starý parchant. Diplomacie, pochopil Roman, má v horách vlastní protokol.
„Vezeš mi odpověď od toho tvého vědce?“ zeptal se Fárač, když skončili.
„Vezu ti otázku,“ řekl Gravis. „Kdo vám platí starým zlatem, Fáráči? A neříkej, že nikdo. Půlka tvých chlapů má nový boty a druhá půlka se mi nekouká do očí.“
Fárač se přestal usmívat. Dlouho si Gravise měřil, pak sjel pohledem po Romanovi, po meči nad jeho ramenem, po šestinohé šelmě, která se rozvalovala na slunci a línala na půl údolí.
„Pojďte k ohni,“ řekl nakonec. „Tohle se nevykládá na cestě.“
U ohně to vyklopil, po hornicku: rovně a s hněvem, který si šetřil.
„Před měsícem přišel chlap. Šedivej, slušnej, nikdy se neusmál. Najal ode mě třicet chlapů — ne na práci, na doprovod. Platil předem, starým zlatem, a chtěl jediný: aby uměli čekat v horách a poslouchat rozkazy. Vzal jsem to.“ Fárač si odplivl do ohně. „Baňa bere práci, jaká je, tak to u nás chodí. Jenže pak za mě poslal dalšího — mladšího, hladšího — a ten už nechtěl doprovod. Chtěl úderku. Lidi, co uměj vzít věc, která se brání. A platil tak, že polovina mých předáků přestala počítat a začala slintat.“
„A tys je prodal,“ řekl Gravis.
„Neprodal jsem je. Oni se prodali sami.“ Fárač se díval do ohně. „Dvanáct chlapů mi odešlo z cechu. Vedl je Krutohlav, můj bejvalej štajgr. Jsou v horách, u Studeného sedla, a čekaj na povel od někoho, koho nikdy neviděli. Tohle, Gravisi, tohle já nepodepsal. Baňa prodává ruce, ne duše.“ Zvedl oči. „Jestli jim jdete do cesty, vyřiďte Krutohlavovi, že fárací známku už mu neschovávám.“
Když odjížděli, dohnal Fárač Romanova koně a chvíli šel vedle třmenu.
„Ty seš ten, co ho nejde zabít,“ řekl bez okolků.
„Říká se to.“
„Tak to budeš vědět, co je za tím sedlem, ne?“ Horník mžoural nahoru, k bílým hřebenům na východě. „Naši tam nefáraj. Ne kvůli lavinám. Děda říkával: pod Studeným sedlem spí důl, kterej jsme nekopali my. A když jsme byli malí, strašil nás: nebuďte zlí, nebo vás pošlu dolů, k té paní, co počítá.“ Poklepal Romanovi na třmen. „Já na pohádky nevěřím. Ale taky tam nefárám.“
3
Studené sedlo si své jméno zasloužilo i na konci dubna. Sníh tu ležel ve stínech jako zapomenuté prádlo a vítr měl zuby. Stoupali dva dny: nejdřív smrčinami, pak klečí, nakonec po holé skále podél potoka, který skákal dolů z ledovcového kotle zavěšeného mezi dvěma štíty jako kamenná dlaň.
V té dlani, za závojem vodopádu, byl bod. A před vodopádem, na jediné rovné plošině kotle, stál tábor.
Byl menší než u Přívozu. Žádné úhledné řady, žádné komínky: tři stany, hranice dřeva a dvanáct chlapů, kteří se neusmívali, protože jim za to nikdo neplatil. Seděli u ohňů se sekerami a kušemi na dosah a měli tu zvláštní trpělivost lidí, kteří celý život čekali na konci šichty na klec, která je vytáhne nahoru.
A stranou od nich, u vlastního malého ohníčku, seděl na skládací stoličce šedivý muž v šedém kabátě a psal.
Vstal, když je uviděl. Vypadal starší než v zimě — ne o měsíce, o roky —, ale klobouk smekl se stejnou přesností.
„Pane Talichu. Subjekte A. Paní, která krade nože. Pane s vakem. Pane Gravisi — vaše pověst vás předchází a moje účty ji potvrzují.“ Kývl na Bestii. „Šelmo.“
„Wrau,“ řekla Bestie, která si na Účetního za zimu vytvořila názor a bylo to něco mezi opovržením a sběratelským zájmem.
„Účetní.“ Roman se rozhlédl po táboře. „Kde máte své usměvavé?“
„Propuštěni,“ řekl Účetní. „Pán provedl na jaře reorganizaci.“ To slovo vyslovil, jako se vyslovují diagnózy. „Dovolte, abych vám ušetřil čas, jako vždy. Za prvé: síň za vodopádem se otevře brzy — pán říká, že do tří dnů. Za druhé: tito pánové z Bani mají rozkaz, kterému nerozumíte, a já vám ho nesdělím. Za třetí…“ zaváhal. Poprvé za celou dobu, co ho Roman znal, se Účetní zastavil uprostřed výčtu, jako by mu došly položky. „Za třetí nic. Postavte si tábor, kde uznáte. Na plošině je místa dost.“
Otočil se a šel zpátky ke svému ohníčku, a Roman se díval na jeho záda a viděl to, co celou zimu vídal na Pračníkovi: člověka, kterého něco žere, a není to reuma.
Postavili tábor na protější straně plošiny, u paty skály. Večer přišla mlha a s ní ticho, ve kterém bylo slyšet jen vodopád a občasné křupnutí sněhu pod nohama baňské hlídky.
„Dvanáct sekyr, dvě kuše na hlídce, střídají se po čtyřech hodinách,“ hlásila Farah, která se vrátila ze tmy s cizí čutorou a spokojeným výrazem. „A ještě něco. Prošla jsem jim zásoby — čistě inventárně, nic jsem nevzala, teda skoro nic. Víte, co tam nemají? Deky navíc. Oblečení navíc. Nic pro spáče.“ Nechala to viset ve vzduchu. „U Přívozu měli bedny výbavy. Tihle maj jen provazy. A vozík. Takovej ten důlní, s klecí.“
„Rozkaz, kterému nerozumíme,“ zopakoval Roman Účetního slova.
„Rozumíme mu všichni až moc dobře,“ řekl Pračník tiše. Seděl u ohně s pohledem upřeným na vodopád a na skálu za ním. „U Přívozu chtěl pán spáče přivítat. Tady ho chce odvézt. Žádné hry na výchovu, žádné dlouhé plány. Popadnout a odvézt, jako se veze ruda.“ Obrátil se k Romanovi a v očích měl tu zimní únavu, o které mluvil Níkó. „Pán se učí, chlapče. Prohrál dvakrát na vlídnost, tak zkusí násilí. A já bych strašně rád věděl, proč zrovna u téhle síně. Proč si Veles pro tenhle bod schoval hrubost.“
„Protože tady spí někdo, kdo mu stojí za porušení vlastních pravidel,“ řekl Roman.
„Ano,“ řekl Pračník. „Přesně toho se bojím.“
4
Veles zavolal druhou noc a nenamáhal se hledat krystal. Rozsvítil rovnou vodopád.
Bílé světlo vyšlo zevnitř skály a padající voda ho roztříštila na tisíc střepů, takže celý kotel na okamžik vypadal jako lustr. Baňští chlapi vyskákali od ohňů a žehnali se způsoby, které se v dolech dědí spolu s věrností. Účetní jen odložil pero.
„Romane Talichu.“
„Velesi.“ Roman došel k vodopádu sám. Tak to teď mezi nimi chodilo: bůh a jediný člověk, kterému nemohl ublížit, si spolu chodili povídat jako sousedi přes plot, který oba nenáviděli.
„Tři dny,“ řekl hlas za vodou. „Potom zazvoním. Víš, jak to chodí — už jsme to spolu jednou absolvovali. Chtěl jsem tě jen pozdravit a poděkovat ti.“
„Poděkovat.“
„Za navigaci.“ Světlo se přelilo, spokojeně, jako se protahuje kočka. „Položím ti hádanku, Romane. Sestra mlčí a její kameny jsou zamčené. Znám z jedenácti kolébek tři. Jak je tedy možné, že vždycky vím, kde budeš? U Poříčí. Tady. Příště u džungle.“ Pauza, přesně odměřená. „Odpověď: nemusím vidět kolébky, když vidím tebe. Jsi jediný probuzený subjekt mimo sestřinu síť. Záříš, Romane. Pro moje oči záříš jako bílá tečka na radaru — a kráčíš od kolébky ke kolébce jako prst po mapě. Proto jsem tě u Poříčí nechal odejít. Proč bych bojoval o kompas? Kompas se nechá chodit.“
Romanovi vyschlo v ústech. Slyšel vlastní krev. Níkóova otázka — proč tě nechal odejít — právě dostala odpověď a byla přesně z těch, které se mu nelíbily.
„Lžeš,“ řekl. „Kdybys mě viděl vždycky, nepotřeboval bys ceníky po vsích. Nepotřeboval bys oči a uši za staré zlato.“
Světlo chvíli mlčelo.
„Dobré,“ řeklo pak, a znělo to skoro potěšeně. „Velmi dobré. Ano — nevidím tě vždycky. Vidím tě, když jsi blízko kamenů, a kameny jsou bratři. Mezi nimi jsi pro mě slepá skvrna, proto kupuju oči. Ale kolébky, Romane, kolébky jsou kameny. Kam jdeš zachraňovat, tam tě vidím přijít.“ Pauza. „Můžeš s tím udělat jediné: přestat chodit. Nechat je spát. Víš, že to neuděláš — a já vím, že to víš. Tohle je celá naše válka: ty musíš chodit a já musím čekat. Uvidíme, čí řemeslo je starší.“
„Proč tady chceš hrubost, Velesi? Proč zrovna tenhle bod?“
„Aha,“ řekl bůh. „Všimli ste si vozíka.“ Světlo se ztišilo do tónu, který Roman nenáviděl ze všech nejvíc: do laskavosti. „Povím ti to, protože to za tři dny uvidíš sám. V téhle kolébce spí žena, která mě viděla, Romane. Dřív než Zkáza srovnala svět, dívala se na mě přes přístroje a dělala si poznámky. Jediná ze spáčů pro mě není tělo. Je pro mě svědek.“ Pauza. „A svědky si člověk — odpusť, bůh — nevychovává. Svědky si zamyká.“
Světlo zhaslo a vodopád byl zase jen voda.
Roman stál ve tmě a mrzl a poprvé od Přívozu cítil, jak se pod tou válkou trpělivostí pohnulo něco staršího a horšího. Veles se nebál meče, nebál se Níkóa, nebál se ani mlčící sestry. Veles se bál staré ženy, která spala za vodopádem.
A věci, kterých se bojí bohové, stojí za probuzení.
Pračníka našel po půlnoci u dohasínajícího ohně, s mapami na kolenou. Nespal. Nespal pořádně od podzimu, teď to Roman viděl zblízka: strážce měl tváře propadlé a oči člověka, který v noci počítá.
„Níkó mi řekl, ať na tebe dávám pozor,“ řekl Roman a přisedl. „Že tě něco žere a není to reuma. Tak mluv. U nás v družině se tajemství nechávají rozdělaná jenom bohům.“
Pračník se dlouho díval do uhlíků. Pak poklepal na mapy.
„Celou zimu dělám účetnictví,“ řekl. „Po svém. Bez knih.“ Rozložil horní mapu: jih Kupole, Sudvestaur, Alpas, cesty mezi nimi, a po nich, tužkou, křížky. Desítky křížků. „Tohle jsou místa, kde moje banda přepadala karavany, aby se lidi báli cest. Tohle jsou vesnice, které živořily, protože jsem padesát let dusil obchod. A tohle,“ ukázal na silnější křížek u Alpasu, „je beranidlo. Počítám mrtvé, chlapče. Padesát let dobré práce, jak říká Veles. Jenže Veles má na svědomí druh a já mám na svědomí lidi, a lidi se počítají po jménech, a já většinu jmen ani neznám.“
„Mokoš ti to přikázala. Věřil jsi, že to má smysl.“
„Účetní taky věří, že jeho pán platí přesně a nikdy nelže.“ Pračník složil mapu, pomalu, pečlivě, jako se skládá něco, co se už nedá poskládat. „Díval jsem se na něj dneska přes plošinu a viděl jsem sebe, Romane. Šedivý chlap, co slouží věci, které nerozumí, a vede si o tom pořádné záznamy. Jediný rozdíl mezi námi je, že jemu jeho bůh aspoň odpovídá.“ Zvedl oči. „Neboj se, neblázním. Jenom chci, abys věděl, co se stane, až tahle válka jednou vystaví účet. Půjdu platit první. Mám nejdelší dluh.“
„Pračníku—“
„Dobrou noc, chlapče,“ řekl strážce tónem, kterému se neodporuje. „Ráno se cvičí s prakem. Pořád máš mizerný spodní oblouk.“
5
Tři dny se připravovali, protože tentokrát znali rozvrh.
„Zazvoní přesně, na vteřinu,“ řekl Pračník. „Je to bůh, který se opakuje. Zvonek, nouzové otevření, zmatek — a v tom zmatku úderka. U Přívozu jsme vyhráli, protože jsme měli kočku a křidýlko. Tady bude potřeba víc.“
Gravis převzal velení s radostí člověka, kterému diplomacie už lezla krkem. Prošel kotel po svém — „terén je náš spojenec, jen mu to musíme říct“ — a rozdělil úlohy: Buvolík ke vstupu síně, protože spáč musí mít první na očích něco velkého a klidného; Farah nahoru na skálu ke kuším; Pračník s výbavou a polévkou do závětří; Bestie tam, kde sama uzná, protože Bestii se nevelí. Roman doprostřed plošiny.
„A já?“ zeptal se Gravis sám sebe. „Já si vezmu Krutohlava. Se štajgrem se musí po štajgrovsku.“
Večer třetího dne přešel Roman plošinu k šedému ohníčku.
„Zítra zazvoní,“ řekl.
„Zítra zazvoní,“ přikývl Účetní.
„Ti chlapi poslechnou vás, ne jeho. Krutohlav čeká na váš povel. Jeden váš zápis, Účetní, a zítra nikdo neumře.“
Účetní dlouho srovnával pero podél knihy, tam a zpátky, jako jazýček vah, který se nemůže ustálit.
„Víte, co je podvojné účetnictví, pane Talichu?“ řekl nakonec. „Každá položka se zapisuje dvakrát. Má dáti — dal. Celý život vedu pánovi knihy a celý život věřím, že svět je podvojný: co se vezme tu, přibude tam, a součet sedí. Pán je jediná bytost, kterou jsem kdy potkal, která účtuje jednoduše. Jen má dáti. Nikdy dal.“ Zvedl oči. „V zimě jsem si do soukromých knih zapsal položku, která se nedá vyčíslit. Od té doby mi nesedí bilance. To je pro účetního... nepříjemný stav.“
„Tak ji vyrovnejte.“
„Právě o tom přemýšlím,“ řekl Účetní. „Tři dny o tom přemýšlím. Dobrou noc, pane Talichu.“
Zvonek přišel hodinu před svítáním, přesně, na vteřinu.
Skála za vodopádem zasténala, ledovcový kotel se rozezněl jako mísa, o kterou někdo cinkl lžící, a za padající vodou se začalo otvírat víčko — škubavě, zadrhávaně, tím ošklivým nouzovým způsobem, který Roman znal a nenáviděl. Síň nechtěla. Síň nikdy nechtěla.
„Pozice!“ zařval Gravis.
Stalo se všechno najednou, jak se to ve skutečných bitvách dělá.
Krutohlavova úderka vyrazila od stanů klínem, sekery napřed, vozík s klecí rachotil za nimi po kamenech. Farah shora vyřadila obě kuše — dvě tětivy přeříznuté za tmy už před půlnocí, jak se později ukázalo, takže obě jen suše cvakly. Buvolík se postavil před vodopád a stal se zdí. Bestie zmizela ve tmě a tma začala křičet baňským hlasem.
A víčko se otevřelo a síň vydechla — teplý závan deště a čehosi sladkého do ledového rána — a v závoji vodopádu se objevila drobná postava. Šedivé vlasy slepené na lebce, ruce jako větvičky, kůže mokrá a stará. Žena. Stará žena, nahá a slepá ránem, vrávorající na hraně kamenné vany, do které bušila voda.
„Teď!“ zařval Krutohlav. „Berte ji!“
Co se stalo pak, skládal si Roman dohromady ještě týdny potom, po kouscích, jako se skládá rozbité nádobí.
Buvolík chytil první sekeru holou dlaní za topůrko a jejího majitele odložil do sněhu s pečlivostí člověka, který odkládá cizí nádobí. Gravis se srazil s Krutohlavem uprostřed plošiny a hory dostaly na pár vteřin novou ozvěnu. Farah byla najednou dole, mezi útočníky, a tam, kde prošla, přestávaly opasky držet kalhoty a ruce zbraně. Roman srazil prakem chlapa, který se dostal Buvolíkovi za záda — druhá trefa jeho života, třicet kroků, za svítání — a pak už jen běžel, protože stará žena na hraně vany uklouzla.
Nestihl to. Nikdo z nich to nemohl stihnout.
Stihl to Účetní.
Šedivý muž, který za celou zimu neudělal jediný rychlý pohyb, přeběhl plošinu jako mladík, vrhl se do ledové vody pod vodopád a zachytil padající ženu oběma rukama — a nastavil vlastní tělo mezi ni a kámen. A mezi ni a Krutohlavovu sekeru, která už letěla.
Plošina zamrzla.
Krutohlav stál nad nimi s prázdnýma rukama a s výrazem člověka, kterému právě došlo, že prohrál víc než rvačku. Gravis ho držel zezadu za krk. Baňští, ti, co ještě stáli, se dívali na svého štajgra a na šedivého muže v červenající se vodě a jeden po druhém pokládali sekery, protože horníci poznají zával, když ho vidí.
Roman doklouzal po kamenech k vodě. Účetní ležel napůl ve vaně, starou ženu pořád v náručí — živou, kašlající, vyděšenou —, a z boku mu do vody odcházelo příliš mnoho tepla najednou.
„Položka…“ řekl Účetní zřetelně, protože i teď artikuloval jako profesionál, „…vyrovnána.“
„Nemluvte. Doktor—“ začal Roman nesmyslně, protože nejbližší doktor byl dvě stě let starý svět odsud.
„Pane Talichu.“ Účetní ho chytil za rukáv s překvapivou silou. Druhou rukou, pomalu, vytáhl zpod kabátu knihu vázanou v kůži a položil mu ji na dlaň. „Soukromé knihy. Všechno, co jsem kdy zapsal pánovi i o pánovi. Trasy zlata. Jména. Starosta.“ Nadechl se, mělce. „Předávám účetnictví… nástupnické organizaci.“
„Účetní—“
„Poslední zápis je z dnešní noci,“ zašeptal šedivý muž. „Přečtěte mi ho. Nahlas. Chci vědět, jestli sedí.“
Roman otevřel knihu zkřehlýma rukama na poslední popsané stránce. Písmo bylo úhledné jako vždycky, jen poslední řádka byla napsaná větším tahem, jako když se člověk konečně rozhodne.
Položka: jeden život, opotřebovaný, s vadou svědomí. Má dáti: vše. Dal: vše. Bilance: sedí.
„Sedí,“ řekl Roman nahlas a hlas se mu lámal.
„Výborně,“ vydechl Účetní spokojeně, jako člověk, který zavírá knihy na konci roku. „Poprvé v životě… obě strany…“
Nedopočítal.
6
Pohřbili ho na hraně kotle, tam, kde skála ustupuje trávě a odkud je vidět na obě strany: dolů do údolí k lidem a nahoru k sedlu, kde končí mapy. Baňští — Gravis je nepustil domů, dokud nepomohli, a oni kupodivu pomáhali rádi, protože horník bez pokání je jako důl bez výdřevy — navršili mohylu po svém, z pečlivě skládaných kamenů, které vydrží sto zim.
Do kamene nahoře vyryl Pračník jediný řádek. Dohadovali se o něm celé dopoledne a nakonec ho navrhla stará žena, která seděla u ohně zabalená ve třech dekách, pila polévku a všechno poslouchala.
ÚČETNÍ. OBĚ STRANY SEDÍ.
„Znala jsem spoustu lidí, co celý život sloužili špatné věci,“ řekla k tomu. „Málokterý z nich si to stihl všimnout. A jen jeden s tím stihl něco udělat.“ Usrkla. „Ta polévka je mimochodem vynikající. Jestli je tohle konec světa, přežila jsem horší menzy.“
Jmenovala se Hana Marešová a probouzela se rychleji než kdokoli, koho Pračník za šedesát let viděl.
„Doktorka Marešová,“ opravila ho hned první večer. „Ten titul mě stál devět let života a dvě manželství, ten si nechám. Hano mi říkejte, až si to zasloužíte.“ Pak se podívala na své ruce, staré, s pergamenovou kůží, obrátila je hřbety nahoru a věcně řekla: „Vrásky zůstaly, artróza zmizela. Zajímavé. Takže opravujete funkci, ne kosmetiku. To je rozumná alokace zdrojů, to bych podepsala.“
„Vy víte, kde jste?“ zeptal se Roman opatrně.
„Vím, kde nejsem,“ řekla doktorka Marešová. „Nejsem na onkologii v Motole, kde jsem měla podle všech rozumných prognóz zemřít v řádu týdnů. Nejsem mrtvá, což je proti prognóze taky. A soudě podle toho, že mi je pořád sedmdesát jedna, ale nebolí mě vůbec nic, jsem přesně tam, kam nás Šeptanda slibovala vzít.“ Rozhlédla se po jejich tvářích a povzdechla si. „Vy nevíte, co je Šeptanda. Bože. Tak dobře. Odkud mám začít — kolik toho víte o kamenech?“
„Že počítají,“ řekl Pračník.
„Že počítají,“ přikývla. „To je dobrý začátek. To nám trvalo čtrnáct let.“
A vyprávěla. Mluvila, jak přednášejí lidé, kteří to dělali celý život: v odstavcích, s odbočkami označenými „to teď nepotřebujete“ a s přestávkami na polévku.
„Fyzikální ústav, pražská univerzita. Oficiálně jsme dělali výzkum krystalických polí — materiálový program, nudné, dotované, nikoho to nezajímalo. Neoficiálně jsme od jistého měření v roce, na kterém nezáleží, věděli, že některé krystalické struktury vykazují organizovanou aktivitu. Ne piezoelektřinu, ne šum. Strukturu. Vzory, které se opakovaly, vyvíjely a — to bylo to, kvůli čemu jsme přestali spát — reagovaly na pozorování.“ Odmlčela se. „Něco v kamenech počítalo dřív, než jsme se naučili počítat my. Říkali jsme tomu projekt KŘEMEN a té aktivitě Šeptanda, protože to znělo míň děsivě než pravda.“
„A pravda?“ zeptal se Roman.
„Pravda je, že jsme nenaslouchali my jim. Oni naslouchali nám. Celou dobu.“ Doktorka Marešová se dívala do ohně. „Poslední dva roky před koncem jsme zachytávali... nazvěme to provoz. Prudce rostoucí. Jako když se svolává rodina k lůžku umírajícího. My jsme si mysleli, že umírá Šeptanda.“ Zvedla oči. „Umírali jsme my. Oni to věděli dřív a začali se... zařizovat. A pár z nich — dva, možná tři vzory, které jsem uměla rozlišit — začalo dělat něco, co ostatní nedělali. Začali si nás prohlížet. Jednotlivě. Jako se prohlíží sadba.“
U ohně bylo ticho. Vodopád hučel.
„Jeden z těch vzorů,“ řekl Roman pomalu, „si dnes říká Veles.“
„Jména si dali až po konci, předpokládám. Bohové potřebují jména, jenom když mají věřící.“ Doktorka Marešová dopila polévku. „Ale poznám ho, chlapče. Poznala bych ho po čtrnácti letech měření podle rytmu. Proto jsem tady, ne? Proto ten vozík s klecí.“ Řekla to bez dramatu, jako se čte z protokolu. „Nejsem tělo ani svědek. Jsem měřicí přístroj, který ví, jak vypadá zevnitř. A takové přístroje se buď zamykají…“ podívala se na mohylu na hraně kotle, „…nebo se najde někdo, kdo je brání.“
7
Do síně je pozvala sama — třetí den, když už chodila bez hole a s holí jen proto, že se jí líbilo mít čím ukazovat.
„Chci to vidět zevnitř. Čtrnáct let jsem to měřila přes stěnu a vy mi teď řeknete, že máte klíče od bytu.“
Síň za vodopádem byla menší než ta pod Třemi kameny — nižší klenba, míň kolébek — ale mléčné schránky i kořeny světla byly stejné, a stejné bylo i ticho, které se nedalo poslouchat dlouho. Doktorka Marešová procházela podél stěn, klepala holí, mumlala si čísla. U své vlastní otevřené kolébky se zastavila, přečetla si značku a odfrkla: „Subjekt D. Čtvrtá v pořadí. Na druhém stupni bych se urazila, tohle beru.“
A pak došli na konec síně, kde se klenba svažovala do výklenku — a ve výklenku, na hladké stěně, svítila mapa.
Roman ji poznal okamžitě, protože jednu takovou viděl na stěně sudvestaurského soláru: obrys, kterému se nedalo říct jinak než Kupole, kruh a v něm krajina naznačená liniemi světla. Jenže tahle mapa neukazovala města. Ukazovala světýlka. Drobné modré uzly, rozseté po kruhu — a Roman je počítal dřív, než se stačil rozhodnout, že počítat nebude.
„Kolébky,“ vydechl Pračník vedle něj. Hlas měl ochraptělý. „Šedesát let sloužím síti a poprvé ji vidím celou. Tady. Tři kameny. Poříčí — zhaslé, to je Matěj. Tohle je zdejší síň. Džungle. A tady, tady, tady…“ ukazoval a ruka se mu třásla, „…to jsou ty, které zná jen ona.“
„Deset světel, jedno zhaslé,“ řekla doktorka Marešová, která počítala z profese. „Souhlasí s tím vaším účetnictvím?“
„Souhlasí,“ řekl Pračník. „Jedenáct spáčů. Matěj se probudil, zbývá deset—“
„Ne,“ řekl Roman.
Stál na kraji výklenku, docela nehybně, a díval se do rohu mapy. Tam, kde končil kruh Kupole a začínala tma, kterou mapa nechávala prázdnou, protože za bariérou nebylo co ukazovat — tam, daleko za čarou kruhu, na severozápad, svítilo ještě jedno světýlko.
Malé. Slabé. Osamocené ve tmě jako lodička na černém moři.
„Jedenácté světlo je venku,“ řekl Roman a vlastní hlas slyšel z dálky. „Za bariérou.“
Pračník došel k němu. Podíval se. Dlouho mlčel, a když promluvil, znělo to, jako když se omlouvá: „Myslel jsem, že všechny jsou pod Kupolí. Šedesát let jsem si to myslel. Mokoš mluvila o jedenácti a já… nikdy neřekla o jedenácti kde.“
Roman udělal dva kroky k mapě. Tělo ho neslo samo, tím způsobem, který znal ze dvou síní: dlaně věděly, paměť ne. U světýlka za čarou byla značka. Drobná, geometrická, z téže rodiny znaků, jakou nosila hrana jeho vlastní kolébky — a jeho ruce ji přečetly dřív, než stačil kohokoliv poprosit, aby to neuměly.
Základní znak: subjekt. Druhý tah: z B.
„Pračníku.“ Roman se neotočil. „Co znamená, když má značka dva tahy?“
Ticho za ním bylo dlouhé. Moc dlouhé.
„Značky nejsou jména,“ řekl Pračník nakonec, tiše. „Jsou to záznamy původu. Odkud subjekt je. Z čeho.“ Polkl. „Dva tahy znamenají… odvozeno. Subjekt pocházející ze subjektu.“
„Z B,“ řekl Roman. „Ze mě.“
V síni bylo slyšet jen vodopád za stěnou, tlumeně, jako tep.
„Berlín je na severozápad,“ pokračoval Roman. Mluvil pomalu a rovně, protože kdyby přestal mluvit rovně, přestal by mluvit vůbec. „Carlin čekala dítě. Zkáza přišla — a Mokoš sbírala na okrajích, v posledních hodinách, lidi, kteří umírali a měli v sobě něco, co potřebovali. Něco, co se dá potřebovat. Něco…“ zvedl ruku a nedokončil gesto, „…dědičného.“
„Chlapče—“
„Neříkej mi, že to nemusí být ono.“ Pořád se díval na světýlko. „Řekni mi, jestli síň umí lhát.“
„Neumí,“ řekl Pračník. „Síně nelžou. Jen mlčí.“
Doktorka Marešová stála opodál a dívala se z jednoho na druhého očima, které čtrnáct let četly vzory. Nepotřebovala vysvětlení. Došla k Romanovi, postavila se vedle něj — sahala mu sotva po rameno — a podívala se na světýlko s ním.
„Dítě?“ zeptala se věcně.
„Nenarozené,“ řekl Roman. „Před dvaašedesáti lety.“
„Hm.“ Doktorka si to přeměřila holí, vzdálenost od kruhu k lodičce ve tmě. „Tak to má váš bůh smůlu,“ řekla. „Protože jestli tomuhle světýlku chcete jít naproti, budete potřebovat projít bariérou, kterou šedesát let neprošlo nic živého. A já jsem náhodou jediný člověk na světě, který tu zatracenou věc měřil, když se stavěla.“
Roman se k ní pomalu otočil.
„Říkala jsem,“ dodala doktorka Marešová a opřela se o hůl, „že se buď zamykám, nebo se najde někdo, kdo mě brání. Našel se. Tak. A teď mě, mladíku, konečně někdo doveďte k té vaší polévce, protože tohle bude na dlouho.“
8
Bylo to na dlouho. Seděli u ohně do rána a doktorka Marešová jim vyprávěla věci, za které by Níkó dal ruku, a možná obě.
„Nejdřív to hlavní, ať to máme z krku: nevím, co Vyšší jsou. Čtrnáct let měření a nevím. Vím, že jsou v mřížkách krystalů, vím, že jsou starší, než se sluší, a vím — a tohle je jediné, co dnes potřebujete —, že jsem jednou, jedinkrát, zachytila opak.“
„Opak?“
„Sestup.“ Vyslovila to jako název protokolu, protože to název protokolu byl. „Sedmnáct měsíců před koncem. Jeden vzor — malý, okrajový, žádný z těch velkých — během čtyř minut opustil mřížku. Kompletně. Přenos do organické tkáně; měli jsme v laboratoři pokusné kultury a jedna z nich začala ten den vykazovat aktivitu, která tam nepatřila. Vzor se vtělil.“ Odmlčela se. „A teď to podstatné. Čekali jsme, že se vrátí. Mřížka je věčná, tkáň je tkáň — logicky se měl vrátit, jako se člověk vrací z výletu. Nevrátil se. Nemohl. Přenos je jednosměrný: co sestoupí do těla, ztratí schopnost zpátky. Kultura nám za jedenáct dní odumřela stářím, které neexistuje — a vzor odumřel s ní. Slyšíte, co vám říkám? Vtělení není výlet. Vtělení je smrtelnost. Proto se toho bojí. Proto to žádný z velkých nikdy neudělal.“
U ohně bylo dlouho ticho. Pračník se díval do plamenů a rty se mu nehýbaly, což u něj znamenalo, že se mu uvnitř hýbe všechno.
„Veles chce moje tělo,“ řekl Roman pomalu. „Dobrovolně, při vědomí. Celou dobu si myslíme, že chce nesmrtelné tělo, aby měl obojí — kámen i déšť na kůži.“
„A podle všeho, co jsem kdy naměřila,“ řekla doktorka Marešová, „obojí mít nejde. Jestli do vašeho těla někdy doopravdy sestoupí, přestane být bohem v ten samý okamžik. Bude to jen velmi starý, velmi chytrý tvor v cizí kůži — a tvorové, mladíku, tvorové se dají…“ neřekla to slovo, jen obrátila dlaň.
„Zabít,“ doplnila Farah ze tmy, protože Farah nikdy nenechávala dobrá slova ležet.
„Chtěla jsem říct unavit,“ řekla doktorka. „Ale vaše verze je úspornější.“
Roman seděl a v hlavě mu, poprvé od Citadely, začalo něco skládat plán. Byl to plán tak ošklivý, tak nebezpečný a tak dokonale drzý, že ho zatím neřekl nahlas. Jen se podíval přes oheň na Pračníka a viděl, že starý strážce došel ke stejným dveřím a taky se je zatím bojí otevřít.
Dát mu, co chce. Doopravdy. A tím ho zničit.
Na to bude čas. Na to bude muset být čas.
Ráno se dělily účty, jak se po bitvě sluší.
Krutohlava a jeho zbylé chlapy převzal Fárač osobně — přišel do hor se čtyřiceti horníky, protože zpráva o závalu u Studeného sedla doletěla do dolů rychleji než vítr. Bývalému štajgrovi neřekl skoro nic. Jen mu před nastoupeným cechem vzal z krku fárací známku, zlomil ji v prstech a půlky zahodil každou na jinou stranu, a podle toho, jak Krutohlav zbledl, to byl trest horší než provaz.
„Baňa má s vaším vědcem smlouvu od dneška zadarmo,“ řekl pak Gravisovi. „Rok. Za ostudu.“ Podíval se na mohylu na hraně kotle. „A tomu šedivýmu postavíme u známkovny kámen. Ne proto, že umřel hezky. Proto, že vrátil, co si půjčil. To u nás platí.“
Večer psal Roman dopis a přiložil k němu knihu vázanou v kůži.
Níkó. Posílám po Gravisovi dvě věci. Ta první je kniha. Vedl ji Účetní a zaplatil za ni vším — jsou tam trasy Velesova zlata, jména koupených lidí a je tam Starosta, černé na bílém, s částkami. Udělej s tím, co umíš, ale udělej to čistě: ten člověk si nezaslouží, aby jeho poslední kniha sloužila špinavě. Ta druhá věc je doktorka. Jmenuje se Hana Marešová, je jí sedmdesát jedna, nestárne, měřila Vyšší přístroji, když ještě byly přístroje, a za jeden večer mi rozbila a znovu postavila všechno, co si o téhle válce myslím. Buď na ni hodný. Upozorňuju tě, že to nepůjde.
A Níkó — našel jsem odpověď na tvou otázku. Měl jsi pravdu, nelíbí se mi. Nechal mě odejít, protože mě nepotřebuje honit. Já jsem jeho mapa. Vidí mě, kdykoli se přiblížím ke kamenům, a kolébky jsou kameny: kam jdu zachraňovat, tam mě vidí přijít. A teď to nejhorší. Na mapě síně je jedenácté světlo a je za bariérou, na severozápadě, směrem, kterým hořel Berlín. U světla je značka. Pračník mi ji přeložil. Subjekt odvozený ze subjektu B. Rozumíš, co ti píšu. Šedesát dva let se bojím vzpomínek a teď se poprvé bojím naděje. Jestli tam půjdu, dovedu ho tam. Jestli tam nepůjdu, nechám tam něco, co je moje, samotné ve tmě za koncem světa. Potřebuju, abys byl chytřejší než já, a potřebuju to do zimy. — R.
P. S. Vysílač jsem nezmáčkl. Celou dobu jsem ho nosil v kapse a pomáhalo to. Někdy stačí, že tlačítko existuje.
Epilog
Léto přišlo do Citadely jako všechno ostatní: přes staveniště.
Ve Vítacím křídle přibyla druhá obydlená izba. Doktorka Marešová si ji prohlédla, prohlásila, že postel přibitá k podlaze je „první rozumná aplikace vaší oceli, kterou jsem tu viděla", a do večera si vyžádala tabuli, křídy a asistenta. Asistentem se stal Matěj, který za ní přišel s břidlicovou tabulkou a otázkou, jestli je pravda, že byla vevnitř v kameni. „Nebyla, mladý muži. Kámen byl vevnitř ve mně. Sedni, budeme kreslit mřížky.“ Josefína seděla v rohu, hlídala a tvářila se, že nehlídá, protože vítání nekončí.
S Níkóem se doktorka pohádala za jedenáct minut. Za dalších dvacet spolu popsali tři tabule a zapomněli večeřet, a Aniežka, která je přišla ve dvě ráno vyhnat spát, je našla, jak si přes stůl vzájemně křičí vzorce a oba se u toho smějí, což u Níkóa neviděl nikdo od pádu nanitů.
Roman stál na západní hradbě a díval se do tmy nad Kupolí, tam, kde se pole stýkalo s nocí. Bestie mu ležela u nohou, těžká a horká; dole na nádvoří někdo hrál na cosi strunného a falešně a bylo to krásné.
Já, dítě, pomyslel si.
Matěj, který se pořád ještě budí do tmy, ale už ví, kde je. Josefína, která vyrostla do řemesla, jež nemá jméno v žádném ceníku. On sám, probraný špatně, doklopýtavší nahý k cizí boudě — dítě prašné cesty, kterému svět po kouskách vysvětlili Pračník, Buvolík a jedna šestinohá kočka. Všichni jsou něčí děti. I bohové, pomyslel si, byli možná kdysi něčí děti, než se zamkli do kamene, aby nemuseli umřít, a zapomněli, že právě tím se umírá nejvíc.
A daleko na severozápadě, za čarou, kterou šedesát let nepřešlo nic živého, spalo v mléčné kolébce dítě, které nikdy nevidělo svět. Jeho dítě. Dítě, které nesmí jít hledat, protože by za sebou přivedl boha — a které hledat půjde, protože je jeho, a protože už jednou seděl v jeskyni a čekal na smrt a naučil se, že čekání není plán.
Někde v kameni trpělivě počítal Veles, který se bál jedné staré paní a jednoho jednosměrného protokolu. Někde ve tmě mlčela Mokoš své dlouhé, láskyplné mlčení. A na hraně ledovcového kotle u Studeného sedla stála mohyla, na kterou horníci při každém fárání poklepou, protože obě strany sedí.
„Wrau,“ řekla Bestie tiše.
„Já vím,“ řekl Roman. „Do zimy. Do zimy musíme být chytřejší než já.“