PROLOG
SLIB
Prvních tři sta kilometrů na sever jsem si zpíval. Falešně, zato nahlas. Počítač to snášel statečně, protože je to počítač, a Ten druhý to snášel hůř, protože je to Ten druhý.
„Jestli nepřestaneš, začnu zpívat taky,“ oznámil u tří set deseti.
Přestal jsem. Některé hrozby se prostě neriskují.
Saladin se valil po rudé prašné cestě podél jezera a v zpětném monitoru se za námi táhl ohon prachu, viditelný na deset kilometrů daleko. Zvykám si na to těžko. Dva roky jsem jezdil v neviditelném stroji a teď za sebou vláčím prapor: Tady jedu, střílejte po mně. Poslední zbytky amorfních optických krystalů sedřela písečná smršť kdesi u Čadského jezera a bez nich je saladin vidět jak pro oči, tak pro radary. Guss z toho měl náramnou radost. Prý jsem se změnil stejně jako můj stroj, z neviditelného na viditelný. Guss umí říkat hluboké věci. Většinou u toho snídá pap-anc-tek.
Inventura, abychom si rozuměli: jeden saladin, viditelný, s vulcanem, který po opravě střílí už jen deset metrů vlevo. Jeden kanón a k němu žalostný zbytek tříštivých granátů. Jedna kádvojka s posledními čtyřmi zásobníky — Abdullah ji na rozloučenou vyleštil tak, že se s ní skoro stydím střílet. Jedna dřevěná protéza, vyřezaná podle prostřelené boty, vystlaná listím, které už dávno není znecitlivující, jenom smrdí. Jeden hlas v hlavě. A jeden slib.
Do roka se vrátím. To jsem řekl Singhaie, když si nadhazovala Džounasin v zádovém závěsu a tak divně se jí leskly oči. Do roka a do dne, jako v té staré pohádce, kterou tady nikdo nezná.
Do roka se taky vrátí Cizinci. To jsem Singhaie neřekl, ale ví to. Vědí to všichni. Guss proto nechává muže ve stříbrných čelenkách cvičit se zbraněmi, proto stojí u Viktoriina jezera pevnost a proto teď v Africe trčí zpola zakopaný do země dřevěný bůh, který se jmenuje The Second a vypadá jako slizoun. Vím, co říkám. Pojmenoval jsem ho.
„Pořád si myslím, že jsi mi to jméno ukradl,“ ozval se Ten druhý.
„Považuj to za poctu.“
„Považuju to za autorský honorář, který mi dlužíš.“
Počítač mlčel. Počítač mlčí vždycky, a právě proto je z nás tří nejchytřejší.
A pak je tu ještě jedna věta. Řekl jsem ji šeptem, v noci, spící ženě, takže se skoro nepočítá. Jonáš není mrtvý. Mají ho oni.
Jedu na sever pro pořádnou protézu, pro další saladiny, jestli tam někde v Německu zůstaly, a pro krystaly, aby můj stroj zase nebyl vidět. Tak zněl plán a byl to dobrý plán, rozumný, skoro dospělý.
Jenže pod ním, jako spodní voda, ležel plán druhý, který jsem nahlas neřekl ani počítači: zjistit, kam odvážejí lidi, které si Cizinci nechali. A jednou, až budu vědět kam — dojet si tam.
„To není plán,“ podotkl Ten druhý. „To je diagnóza.“
„Mlč a počítej dny.“
„Tři sta šedesát dva,“ řekl. „A klesá.“
KAPITOLA PRVNÍ
PROTI PROUDU NILU
Afrika na sever od jezera je prázdná tak, že se to nedá vydržet. Ne prázdná jako poušť — poušť je poctivá, poušť vám rovnou řekne, že tady nikdo nebydlí a bydlet nebude. Tohle byla prázdnota po lidech. Vesnice s doškovými střechami propadlými dovnitř jako oči mrtvol. Pole, na kterých si čirok už třetí rok pěstoval sám sebe. U cesty rezivěl autobus pomalovaný nápisem GOD IS GOOD a z okýnka řidiče vyrůstal keř s bílými květy.
„Bůh je dobrý,“ přečetl Ten druhý. „Náš je aspoň dřevěný. To je hmatatelná výhoda.“
Jeli jsme podél Nilu. Řeka byla jediná, komu apokalypsa svědčila: hroši leželi v proudu jako naducané šedé ponorky a u břehu jich bylo tolik, že by se po nich dalo přejít suchou nohou. Nedalo. Zkoušet jsem to nehodlal ani s protézou, o kterou by nebyla škoda.
Třetí den jsem u vraku cisterny konečně zastřílel vulcan.
Oprava uložení, kterou jsem v deštích u Zairu tak pyšně provedl, měla totiž jednu drobnou vadu: vulcan po ní střílel výborně, jen o kus vedle. Deset metrů vlevo na kilometr vzdálenosti. Na cíl velikosti stodoly to stačilo, pokud jste mířili na sousední stodolu.
Postavil jsem saladin na pevný podklad, označil počítači cíl a odklusal s kádvojkou do křoví, protože zastřelovat zbraň, ve které sedíte, je zážitek, který stačí jednou za život. Počítač pálil krátké dávky a sám si posouval korekce. Cisterna nejdřív dostávala zásahy do levého boku, pak do středu, a nakonec z ní zbyl jen komicky malý věnec plechových třásní na nápravě.
„Výborně,“ pochválil jsem počítač průvlakem. „A teď mi řekni, proč jsi mi neřekl, že máš od Zairu posunuté uložení.“
Na monitoru se rozsvítilo: KOREKCE PRŮBĚŽNĚ KOMPENZOVÁNA.
„On to věděl,“ řekl Ten druhý uznale. „Celou dobu to věděl a mlčel, aby tě neranil. Vidíš, proto máme radši jeho než tebe.“
Gussovy ženy mi na cestu zabalily pap-anc-tek. Hodně pap-anc-teku. Množství pap-anc-teku, které by zabilo dospělého slona, kdyby ho snědl, a možná i kdyby ne. Leží v zadním skladovacím prostoru v úhledných balíčcích z listí a čeká, až mi dojdou konzervy. Počítám s tím, že ten den taky přestanu chtít žít, takže se to hezky sejde.
K večeři byly párky z konzervy, ohřáté na bloku motoru. Kdo nikdy nejedl párky vonící po převodovém oleji, nezná Evropu. Já jsem Evropu znal a jel jsem si pro ni.
Probudil mne počítač. Tichým bzučákem, který používá, když nechce budit i okolí v okruhu kilometru.
Na nočním monitoru, vysoko a daleko na východě, plul přes hvězdy podlouhlý stín. Letěl klidně, beze spěchu, jako nákladní vlak, který má jistotu, že mu nikdo nevleze do kolejiště. Znal jsem ten tvar. Viděl jsem ho v kotlině u Ruffusova tábora, když jsem v řetězech rovnal na plošiny lidi jako zboží. Létající plošina. Plná.
Mířila na severovýchod a světla neměla žádná, protože světla potřebují ti, kdo se bojí tmy.
„Sklizeň pokračuje,“ řekl Ten druhý tiše. Pro jednou bez vtipu.
Seděl jsem v křesle, dokud stín nezmizel, a pak jsem ještě dlouho seděl jen tak. Někde na téhle trase, na některé z těch plošin, letěl před časem Jonáš. Bílé vlasy, řidičské brýle, rituály před spaním. Vajtý, říkala mu Singhaia. Můj počítač trasu zanesl do mapy a nakreslil k ní úhlednou šipku.
Severovýchod.
„Spi,“ řekl Ten druhý. „Zítra budeš zase potřebovat nenávist. Nemrhej s ní v noci.“
Disky přiletěly ráno, za rozbřesku, kdy má člověk nejnižší tlak a nejvyšší ochotu umřít. Tři. Malé, rychlé, lesklé jako mince, které někdo roztočil na stole a zapomněl zastavit.
Počítač je ohlásil zavytím sirény a saladin uskočil stranou dřív, než jsem stačil zaklapnout pásy, takže první, co ta slavná bitva zaznamenala, bylo moje čelo na hraně monitoru.
První disk šel nízko, podél cesty, a vulcan ho vzal v zatáčce. Zastřílený vulcan je úplně jiná zbraň: dávka kopírovala let disku tak přesně, že se v jednu chvíli zdálo, jako by ho k obloze přišívala. Disk se rozpadl na mrak třpytek a třpytky pršely do křoví a zapalovaly ho.
Druhý a třetí se rozdělily, jak to dělají vždycky. Jeden nade mne, kolmo vzhůru, druhý do protisměru, k řece. Kanón dostal tříštivé granáty a rozkaz nešetřit; před diskem u řeky vyrostla stěna černých obláčků a písek šlehaný střepinami vypadal jako vzteklé, náhle vyrostlé rákosí. Disk zavadil o vlastní stín, klepl sebou o hladinu a hroši, kteří v tu ránu zapomněli na důstojnost, se hnali od něj v gejzírech vody jako šedá lavina.
Třetí disk nezaútočil. Visel vysoko, spirálou nabíral výšku a já věděl přesně, co dělá, protože jsem to sám dělal stokrát. Fotil si mě.
Vulcan po něm plivl zbytek zásobníku, ale tam nahoru už dávka došla unavená a disk sklouzl stranou lehce, skoro zdvořile. Pak se proměnil v tečku a tečka v nic.
„Gratuluju,“ řekl Ten druhý. „Právě jsme se stali fotografií ve složce.“
„Vždycky jsme byli fotografií ve složce.“
„Ne. Dřív jsme byli neviditelní a oni z nás měli strach. Teď jsme viditelní a oni si nás jdou prohlédnout. Cítíš ten rozdíl, Maxmiliane?“
Cítil. Zařadil jsem forsáž a saladin se zvedl na vlně vlastního řevu. Prach za námi vlál jako prapor a já ho nechal vlát. Když už jsem vidět, ať mají co fotit.
„Tři sta padesát devět dní,“ řekl Ten druhý. „A klesá.“
KAPITOLA DRUHÁ
MOST U SUEZU
Súdán jsme přejeli v noci a Egypt v polospánku. Poušť je na cestování nejlepší krajina na světě, pokud vám nevadí, že vás chce zabít. Nefandí nikomu, nestraní ničemu, a když se od západu přihnala stěna písku, počítač zalezl s celým saladinem za skalní hřbet a utěsnil průduchy dřív, než jsem stačil říct „krystaly“. Oba jsme si vzpomněli na tu smršť u Čadského jezera. Jemu sedřela kůži. Mně vzala neviditelnost, a to je horší, protože kůže doroste jenom mrtvákům.
Káhiru jsme objeli velkým obloukem po poušti. Města jsou teď sklady vojenského materiálu, který se sám krmí, a nehodlal jsem zjišťovat, kolik toho materiálu se vejde do desetimilionového města. V dálce, v oparu nad žlutým horizontem, stály pyramidy. Jediná věc na téhle planetě, které je konec světa upřímně ukradený. Postavili je lidé, kteří věřili, že smrt je jen logistický problém. Kdyby věděli, jak blízko pravdě jednou budou.
„Zastavíme?“ zeptal se Ten druhý. „Turistika prý vzdělává.“
„Sfinga by ti položila hádanku a mně by pak bylo trapně za nás oba.“
Suezský průplav vypadal jako přehlídka toho, jak dopadne doprava, když lidstvo dostane výpověď. V průplavu stály lodě. Obrovské, rezavé, mrtvé, s kotevními řetězy obalenými trsy něčeho zeleného. Kontejnerový kolos jménem MSC něco-nečitelného seděl zádí na dně a příď mu trčela k nebi v úhlu, ze kterého bolely zuby. Nikdo je neodtáhl, protože nikdo nebyl. Nikam.
Most u El Kantary stál. Tedy — dvě třetiny mostu stály. Prostřední třetina ležela v průplavu a fungovala jako základ pontonu, který tam kdosi kdysi svařil z říčních člunů a plovoucích doků. Vojenská práce, egyptská armáda, odhadl jsem, z časů, kdy ještě existovala egyptská armáda. Počítač ponton proměřil, chvíli počítal a pak rozsvítil: PRŮJEZD MOŽNÝ. RYCHLOST 10. NEBRZDIT.
„Nebrzdit,“ opakoval Ten druhý zálibně. „To slovo miluju. Ono tak krásně shrnuje celý tvůj život.“
Přejeli jsme. Ponton pod saladinem sténal, praskal a jednou se celý zhoupl tak, že se přes příď převalila zelená voda a zalila krystaly, které slouží jako kamera. Deset vteřin jsem řídil poslepu jedenáct tun železa po mostě širokém jedenáct tun a deset centimetrů. Pak se obraz vrátil a já zjistil, že jsem celou dobu nedýchal. Nebrzdil jsem ovšem. Rozkaz je rozkaz.
Na sinajské straně jsem je uviděl poprvé.
Šli po východním břehu průplavu, proti nám, k jihu. Kolona. Napřed jsem myslel, že je to karavana, pak vojenský pochod, a pak mi počítač přiblížil obraz a já přestal myslet úplně.
Mrtváci. Tisíce mrtváků. Šli po třech, po čtyřech vedle sebe, pravidelně jako pásy tanku, nikdo nezakopl, nikdo nevybočil, nikdo nemluvil. Šedá kůže, oči jako zaprášené sklo. Vojáci, které si z lidstva vyrobili Cizinci a nechali je tu ležet na skladě. Teď je někdo ze skladu vyzvedával.
Nad kolonou, ve výšce dvou set metrů, visel černý šestiúhelník velikosti stodoly a pomalu se posouval s nimi. Nevydával zvuk, nevrhal stín, který by dával geometrický smysl, a mrtváci pod ním šli, jako jde železo za magnetem.
Přilepil jsem na ten obraz kádvojku a v optice počítal, dokud mi to nezakázala matematika. Kolona mizela za jižním obzorem a pořád nekončila. Munice v celém saladinu by nestačila na její první kilometr.
„Nech to být,“ řekl Ten druhý. Zase tím tichým hlasem, který nesnáším, protože bývá rozumný. „Tohle nejsou lidi, Maxmiliane. To, co z nich dělalo lidi, umřelo dávno. Jdou na jih. My jedeme na sever. Dnes je remíza.“
„A kam jdou?“
„Tam, kam letěla ta plošina. Do ohrady. Sklizeň se sváží, hospodář se vrací.“ Odmlčel se. „Tři sta padesát dní, mimochodem.“
Nejhorší na tom všem bylo, jak to bylo tiché. Konec světa jsem si vždycky představoval hlasitý. A on zatím jenom šoupal nohama. Tisíci nohama, k jihu, podél mrtvých lodí.
V noci nás navštívili opozdilci.
Tábořili jsme v betonovém skeletu nedostavěné celnice u mostu. Počítač vzbudil mne i bzučák současně: dvanáct pomalých teplých stop, vějířem od severu. Mrtváci, kteří ztratili kolonu. Nebo je kolona ztratila a oni teď dělali to jediné, co mrtvák bez rozkazu umí: šli za teplem a teplo jsem byl já.
Vzal jsem kádvojku, nasadil noční brýle a vylezl na střechu celnice, protože střílet z saladinu v uzavřeném prostoru znamená vyměnit si s ním na týden uši.
Přicházeli mezi sloupy, šedí v zeleném světle optiky, trpěliví jako počasí. Kádvojka dostala tlumič a práci. Hlava, hlava, hlava. U mrtváka nestačí prostřelit, musíte odnést dost mozku, jinak si to za pár týdnů celé doroste a přijde si to postěžovat. Vulcan jednomu kdysi ustřelil nohu a než skončilo období dešťů, měl novou, delší.
Dvanáctý nesl na krku vojenskou známku na kuličkovém řetízku. Sundal jsem mu ji, když bylo po všem, a posvítil si: AHMED G., krevní skupina 0+, armáda, která už neexistovala, stát, který už neexistoval. Chvíli jsem známku držel a pak ji položil na betonový sloup, pěkně naplocho, aby nespadla.
„Zbytečný sentiment,“ řekl Ten druhý.
„Celá cesta krve je zbytečný sentiment. Proto na ni jedeme.“
Kupodivu neodpověděl. Počítač zapnul topení, aniž jsem o to řekl, a někde nad Sinajem přeletěla k severovýchodu další plná plošina.
KAPITOLA TŘETÍ
ŽELEZNÁ VRATA
Bospor se přechází po mostě, který postavili lidé pro čtvrt milionu aut denně. Jelo po něm jedno. Nikdo nevybíral mýto, nikdo netroubil, jen v závěsných lanech hvízdal vítr a hluboko dole se mezi kontinenty líně převalovala studená voda. Vjeli jsme do Evropy tak, jak se do ní má vjíždět: bez uvítání.
Balkán ubíhal v dlouhých nočních etapách. Dálnice zarostlé travou prostředkem, tunely plné netopýrů, města, kterým jsme se vyhýbali po horských silničkách, protože města jsou teď kasárna a já neměl čas válčit s každými kasárnami zvlášť. Dvakrát nás ze svahů pozorovaly teplé stopy velikosti člověka, které se pohybovaly moc rychle na člověka. Upíři si viditelný saladin prohlíželi zvědavě, ale zaútočit se jim nechtělo. Upíři nejsou hloupí. To je na nich to nejhorší.
V údolí Moravy — té jižní, srbské; světu zjevně nestačilo zamotat mi život, musel si zamotat i zeměpis — ležely oba dálniční mosty v řece, a tak nás počítač poslal oklikou na východ, k Dunaji, do soutěsky, které se odedávna říká Železná vrata. Dunaj se tam prodírá mezi Karpaty a Balkánem korytem sevřeným mezi skálami a stará silnice se lepí na břeh jako řádka vlaštovčích hnízd. Krásné místo. Strategické místo. Což znamená, že tam vždycky někdo vybíral mýto, už za Římanů.
Vybíralo se i teď.
Barikáda stála v nejužším místě, pod pevností, které mapa říkala Golubac: středověké věže rostlé rovnou z vody, opravené, obydlené, s kouřem z komínů. Přes silnici byly napříč svařené dva náklaďáky, mezi nimi řetěz tlustý jako paže a na plechu vyvedený nápis v pěti jazycích: MÝTO — MAUT — TOLL — ПУТАРИНА — a jednou i azbukou, kterou neumím. Na hradbách stáli muži se samopaly a na předpolí, mezi kůly, klece.
V klecích byli lidé.
„Živí lidé za mřížemi,“ řekl Ten druhý. „To jsme neviděli od Afriky. Já věděl, že se mi bude po Ruffusovi stýskat.“
Zastavil jsem sto metrů před řetězem, protože slušnost je zadarmo a krytí taky. Z branky u barikády vyšel muž. Malý, rozložitý, v maskáčích a přes ně kožich, jaký se nosil, když tudy jezdili obchodníci s vlnou. Šel klidně, s rukama za zády, jako celník, který v životě viděl všechno a všechno to ocenil. Tak jsem si ho pojmenoval: Celník.
„Pěkný stroj!“ zavolal, když došel na doslech. „Anglická práce, co? Za Turka se tudy platilo mýto sultánovi, za komunistů státu, teď se platí nám. Pořádek je pořádek. Sazebník je jednoduchý: osobní vůz slepice, náklaďák prase.“ Odmlčel se a přeměřil si saladin pohledem odhadce. „Tank jsme ještě neměli.“
„A v klecích máte co,“ zeptal jsem se vnějším reproduktorem, „drobné?“
Celník se usmál úsměvem člověka, který na tuhle otázku odpovídá rád, protože odpověď považuje za rozumnou. „Daň. Jednou za úplněk si na louku za pevností přiletí letci pro tuláky. Cizí, bez rodin, nikomu nechybí. Letci si vezmou svoje a naše vesnice nechají být. Dva roky klid. Dva roky nikdo z našich nezmizel.“ Rozpřáhl ruce. „Řekni mi, vojáku, kdo tady dělá pořádek líp?“
V klecích stálo čtrnáct lidí a dívali se na mě. Jeden kluk, tak dvanáct let, držel mříž oběma rukama a nedíval se na mě jako na spásu. Díval se na mě jako na další věc, která pojede kolem.
Vzpomněl jsem si na kotlinu, na řetězy, na plošiny, na Ruffuse s martini a s terčovou pistolí, jak říká „směr mrazák“. Cizinci si vyrobili vojáky z mrtvých. Kolaboranty si vždycky vyrobí z živých. Nemusejí ani přiletět. Stačí jednou za úplněk poslat plošinu a lidi už si to mezi sebou zorganizují sami, s ceníkem a v pěti jazycích.
„Nezabíjej všechny najednou,“ řekl Ten druhý věcně. „Potřebujeme vědět, kdy lítá ta plošina.“
„Nezaplatím,“ řekl jsem Celníkovi. „A klece otevřeš.“
Celník se přestal usmívat, udělal krok stranou — profesionál, nestál v palebné čáře vlastních lidí ani vteřinu — a z hradby vyletěla proti saladinu kometa s ohnivým ocasem.
Pancéřovka na saladin funguje asi jako facka na kovadlinu, ale i kovadlina to slyší. Stroj se zakymácel, monitor na okamžik zbělel a v uších mi zazvonilo celé rakousko-uherské mocnářství. Pak dostal slovo vulcan.
Zastřílený vulcan pracuje jako švadlena: obšil hradbu podél ochozu a muži se samopaly zmizeli za cimbuřím, jako když je smetete rukávem. Kanón dostal tříštivý granát a řetěz s náklaďáky se proměnil v poučný příklad o dočasnosti infrastruktury. Obrněný transportér, který se rozjížděl od pevnosti — starý dobrý sovětský vzor, bůhví kde ho vyhrabali —, jsem nechal dojet na dvacet metrů a pak mu kanón poslal druhý granát pod věž. Transportér si sedl na zadek jako pokáraný pes a začal hořet chudým, poctivým černým kouřem.
Celé to trvalo tři minuty a nikdo z klecí nepřišel k úhoně, protože klece stály stranou. I na to Celník při stavbě myslel. Pořádek je pořádek.
Našel jsem ho za barikádou, přimáčknutého nohou pod převráceným plechem brány. Živého, vzteklého, s kožichem plným prachu.
„Kdy letí plošina?“ zeptal jsem se.
„Za devět dní,“ řekl rychle. Obchodník. Věděl, že informace je zboží a zboží se neschovává, když jde o krk. „Za devět dní, za úplňku, na louku za pevností. Vždycky v noci. Pusť mě a řeknu ti—“
„Všechno ostatní mi řekneš taky,“ ujistil jsem ho.
Řekl. Souřadnice louky, znamení, kterým se plošině svítí, počet, který se odevzdává. Počítač si zapsal další šipku do mapy a já otevřel klece.
Čtrnáct lidí se rozdělilo o sklad pevnosti — mouku, sůl, zbraně po posádce, která vzala nohy na ramena do kopců — a rozešli se, po dvou, po třech, pryč od řeky. Kluk, co se na mě předtím díval jako na projíždějící věc, se u saladinu zastavil, postavil se do pozoru a zasalutoval. Levou rukou, ale myslel to vážně. Oplatil jsem mu to. Taky levou. Ať má radost, že to dělám špatně stejně.
Celníka jsem zamkl do jeho vlastní klece a klec nechal stát uprostřed louky za pevností, přesně na souřadnicích, které mi sám nadiktoval. Vody a jídla na devět dní měl dost.
„To je od tebe skoro milosrdné,“ poznamenal Ten druhý, když jsme vyjížděli ze soutěsky.
„Je. Třeba plošina nepřiletí.“
„A jestli přiletí?“
„Pak si letci poprvé odvezou někoho, kdo jim to celé organizoval. Ať si nahoře taky jednou udělají pořádek.“
Ten druhý se smál až do Bělehradu. Počítač mlčel, ale měl jsem dojem, že souhlasně.
„Tři sta třicet čtyři dní,“ řekl pak Ten druhý. „A klesá.“
KAPITOLA ČTVRTÁ
MNICHOV
„Tři sta dvacet jedna dní,“ hlásil Ten druhý na rakouských hranicích. „Jestli to tempo udržíš, stihneš se do roka i oholit.“
Depo leželo čtyřicet kilometrů od Mnichova, zakousnuté do zalesněného kopce, a oficiálně nikdy neexistovalo. Zkušební středisko, kam si evropské armády vozily hračky, o kterých se nepsalo ani v rozpočtech: mimo jiné tucet saladinů, které anglická firma s krásně staromódním jménem přestavěla na stroje z jiného století. Můj počítač znal souřadnice celou dobu. Měl je v sobě od výroby, jako má člověk v sobě adresu porodnice.
Vjezd hlídala pancéřová vrata zapuštěná do skály a zavalená dvaceti lety listí. Počítač k nim vyslal cosi na frekvenci, kterou mi odmítl prozradit, a vrata se s minutovým skřípěním pohnula. Za nimi tma, a ve tmě, když naskočila nouzová světla napájená bůhvíčím, dlouhá betonová loď plná strojů pod plachtami.
Stáhl jsem plachtu z prvního. Saladin. Netknutý, panenský, s hlavněmi zalepenými vazelínou. Pod druhou plachtou další. Pod třetí torzo — někdo z něj kdysi vykuchal motor a půlku elektroniky, nejspíš pro ten můj. Zbytek plachet kryl bedny, a v bednách bylo všechno, o čem sní malý kluk, kterému je čtyřicet a válčí s mimozemskou civilizací: beznábojnicové patrony pro vulcany po tisících, tříštivé granáty do kanónů, termitové granáty v pěkných šedých vejčitých řadách, céčtyřka, náhradní křesla, filtry, a v rohu, ve čtyřech zaplombovaných kontejnerech s nápisem OPTIK — NICHT ÖFFNEN, amorfní optické krystaly.
Stál jsem tam s baterkou a bylo mi jako v kostele. Ten druhý mlčel celé dvě minuty, což je jeho osobní rekord, a pak řekl nábožně:
„Chci to všechno.“
„Neuneseme to všechno.“
„Tak chci všechno, co uneseme, a zbytek chci aspoň pohladit.“
Tři týdny jsme v depu pracovali. Tedy: počítač pracoval, já jsem pracoval a Ten druhý dohlížel, což je činnost, při které se nejvíc mluví a nejmíň dělá.
Oba nové saladiny dostaly moje zásobníky vzpomínek: počítač se do nich naléval po kabelu celé noci a učil je všechno, co se za dva roky naučil sám — jak uhýbat diskům, jak zní mrtvák, když se plazí pod podvozek, jak se jezdí po pontonu, který se nemá brzdit. „Můj počítač to zařídí,“ řekl jsem kdysi Abdullahovi, když se ptal, jak chci sám přivézt další stroje. Tehdy to byla drzost. Teď jsem se díval, jak se dva prázdné stroje učí bát se správných věcí, a drzost se měnila v armádu.
„Potřebují jména,“ prohlásil Ten druhý. „Bezejmenné věci umírají první, to ví každá kočka.“
„Počítač navrhuje SALADIN-02 a SALADIN-03.“
„Počítač je génius s fantazií cihly. Ne. Budou se jmenovat The Third a The Fourth.“
„To myslíš vážně.“
„Smrtelně. Zakládáme dynastii, Maxmiliane. Jednou o nás budou zpívat, a písně potřebují číslovky.“
Pojmenovali jsme je tedy The Third a The Fourth a já se přistihl, že jim tak opravdu říkám, a dokonce že Fourthovi promíjím, že couvá jako opilec, protože je nejmladší.
Vyzkoušeli jsme je na dálnici k Mnichovu, na osmi prázdných pruzích, které Němci kdysi vybudovali tak solidně, že po nich tráva rostla jen tam, kde měla povoleno. Formace klín, formace zástup, formace „všichni najednou uhýbáme před neexistujícím diskem“, kterou počítač vymyslel sám a trval na ní. The Third jezdil přesně jako úředník: na centimetr, bez fantazie, bez chyby. The Fourth jezdil nadšeně. To je horší vlastnost, než se zdá, u jedenácti tun se samohybným kanónem.
Střelby jsme provedli na mostě přes prázdnou přehradu, na vracích, které tam stály ve frontě dvacet let a nikam nespěchaly. Vulcany obou strojů si rozdělily cíle bez jediného překryvu, kanóny se střídaly jako zvony, a když The Fourth trefil napoprvé odstavený vagón na tři kilometry, byl na sebe tak pyšný, že mu počítač musel stáhnout plyn.
„Vidíš to,“ řekl Ten druhý dojatě. „Rodina. Tohle Cizinci nemají. Cizinci mají evidenci.“
V lékařském křídle depa, mezi poličkami s kinetinem, kterého bylo tolik, že by rozveselil menší válku, stála bílá skříň s nápisem PROTHETIK.
Frontový lékař v mém saladinu si mě k tomu vzal celého. Nejdřív mi dvě hodiny skenoval pahýl a promítal mi na monitor barevné mapy toho, co jsem si dřevěnou nohou a listím za ten rok provedl s kůží a s kostí. Vypadalo to jako letecký snímek země, kde prohrála válku obě strany. Pak mě uspal, něco obrousil, něco zašil a něco mi k pahýlu tvaroval tak dlouho, až jsem se probudil s lůžkem z uhlíkových vláken, které sedělo, jako by mi ho vyrostlo.
Noha z té skříně byla černá, štíhlá, s kloubem, který si sám počítal terén, a pružila. Poprvé po roce jsem udělal krok, který nebolel. Pak druhý. Pak jsem se rozběhl podél betonové lodi, mezi stroji pod plachtami, a běžel jsem tam a zpátky jako idiot, v jedné botě, smál jsem se nahlas a nouzová světla nade mnou poblikávala do rytmu.
„Brečíš,“ konstatoval Ten druhý.
„Běžím. To je rozdíl.“
„Jedno oko ti brečí.“
„Tak se nedívej.“
Starou dřevěnou nohu jsem nespálil, i když si o to říkala. Vyřezával jsem ji tenkrát z tmavého tvrdého dřeva, ze stejného, z jakého je The Second. Zabalil jsem ji do plachty a uložil do skladu mezi zbraně. Ten druhý navrhl poslat ji do Afriky jako svatou relikvii prvního mučedníka dynastie. Nevylučuju, že jednou pošlu.
Poslední týden padl na krystaly. Nanášejí se v tenkých vrstvách, každá musí zaschnout, a mezi vrstvami se stroj nesmí ani orosit, takže jsem tři dny spal vedle saladinu jako u nemocného dítěte. Krystalů byly čtyři kontejnery: na jeden stroj dost, na tři málo. The Third a The Fourth tedy zůstanou viditelné a já budu zase stín.
Když poslední vrstva zatáhla, počítač spustil test. Jedenáct tun železa přede mnou se zavlnilo, ztratilo hrany, srostlo s betonem a tmou — a nebylo. Věděl jsem, že tam je. Slyšel jsem, jak tiše bzučí. A stejně mi naskočila husí kůže.
„Guss by řekl, že ses zase změnil,“ poznamenal Ten druhý. „Z viditelného na neviditelného. A přitom jsi pořád stejný trouba.“
„Tři sta jedna dní,“ odpověděl jsem. „Jedeme domů.“
„Domů?“
„Do Prahy.“
KAPITOLA PÁTÁ
PRAHA
Přes hranici jsme přejeli u Rozvadova, kde kdysi stávala fronta kamionů a teď tam stál jeden srnec. Díval se, jak kolem něj jedou dva saladiny, které nikdo neřídí, a mezi nimi vzduch, který bzučí. Neutekl. Zvířata se za ta léta naučila, že nebezpečné je to, co voní člověčinou, a my už jsme voněli jenom naftou a válkou.
Od Plzně jsme to vzali po dálnici. Prostředkem vozovky rostla tráva a v ní květiny, o kterých neznám jména, protože když jsem se je měl učit, učil jsem se místo toho střílet, a vida, obojí se v životě hodí. U Berouna přeletěla vysoko nad námi plošina. Prázdná, lehká, mířila k severovýchodu. Počítač jí nakreslil šipku do mapy, k ostatním. Šipek už bylo jedenáct a všechny se sbíhaly kamsi za Prahu, do Polabí.
„Jede si pro náklad,“ řekl Ten druhý. „Někde blízko mají překladiště.“
„Já vím.“
„A my se tam pojedeme podívat.“
„Já vím.“
„Jen abys věděl, že to vím taky,“ řekl spokojeně. Nesnáším, když se tváří, že mé nápady schvaluje. Vypadá to pak, jako bychom byli demokracie.
Praha byla krásná. To je na ní to nejpodlejší. Města mají po konci světa slušnost vypadat mrtvě, ale Praha kvetla: střechy zarostlé mechem, ulice vystlané mladými břízkami, Vltava čistá tak, že se v ní od Karlova mostu daly počítat ryby. Věže stály všechny. Jen lidé chyběli, a to je detail, kterého si turista nevšimne.
Nechal jsem The Third a The Fourth hlídat na nábřeží a šel jsem pěšky. Nová noha na dlažebních kostkách tiše cvakala a já si připadal jako duch, který si přišel zkontrolovat, jestli mu dobře zavřeli byt.
Redakce Zelených listů sídlila ve třetím patře domu, který si pamatoval Rakousko-Uhersko, a přežil tedy už čtvrtý konec světa. Vyšel jsem po schodech, překročil kapradí rostoucí z rohožky a otevřel dveře, které nikdy nikdo nezamykal, protože v redakci nebylo co ukrást kromě názorů.
Můj stůl stál u okna. Pomocný redaktor sedává u okna, aby na něj bylo vidět, když je potřeba někoho poslat pro obložené chleby. Na stole ležel žloutnoucí výtisk posledního čísla a v psacím stroji — protože šéfredaktor nevěřil počítačům, moudrý muž, dodnes nevím, jak to tušil — vězel rozepsaný článek. Můj. O tom, že si čtenáři stěžují na hořkou chuť vodovodní vody. Poslední věta zněla: „Příslušné úřady nás ujistily, že důvod k panice není.“
Vytáhl jsem list z válce, složil ho a schoval do kapsy. Některé vtipy píše život tak dobře, že se musí archivovat.
Hospoda starého Kozáka stála o dvě ulice dál a přežila taky. Židle nohama vzhůru na stolech, na výčepu prach na dva prsty, na tabuli křídou poslední denní menu. Guláš, knedlík pět, pivo dle nálady výčepního. Kozák míval náladu vždycky, jen ji míval mizernou.
Ve sklepě jsem našel poslední bednu lahváčů. Teplé pivo je urážka piva, ale studená vzpomínka je urážka vzpomínky, takže jsem si jednu láhev otevřel o hranu výčepu, jak nás to Kozák učil a u čehož nás proklínal, a napil se.
Bylo strašné. Bylo to nejlepší pivo mého života.
„Na Kozáka,“ řekl jsem nahlas do prázdné hospody.
„Na Kozáka,“ řekl Ten druhý. „Vyhazoval nás oba, a přitom o mně ani nevěděl. Velký muž.“
Na výčep jsem místo peněz položil naplocho jednu patronu do kádvojky. V téhle době tvrdší měna neexistuje, a Kozák vždycky říkal, že dluhy se platí v tom, co má hodnotu.
Přišli za soumraku, protože upíři chodí za soumraku, když si člověk začne myslet, že den dopadl dobře.
Počítač je hlásil z obou saladinů najednou: čtrnáct rychlých teplých stop, střechy, podloubí, kanalizace. Praha se dva roky neměla na kom pást a teď jí do ulic vjely dvě krásné, hlučné, viditelné konzervy. The Third a The Fourth stály na nábřeží pod lucernami, které nesvítily, a vypadaly bezbranně, jak jen jedenáct tun pancíře vypadat umí.
Já jsem stál sto metrů od nich ve stínu, neviditelný jako můj stroj, s kádvojkou a se dvěma termitovými granáty za pasem. Návnada, past a lovec, všechno v rodině.
První tři upíři šli po Fourthovi ze střechy celnice — dlouhými skoky, které uráží fyziku. Vulcan je sundal v letu, všechny tři jedinou navazující dávkou, jako by kreslil čáru. Zbytek smečky se rozprskl do stran a tam, kde se srotil k druhému pokusu, jsem mezi ně poslal termitový granát. Bílý žár se rozlil po dlažbě a upíři hoří dobře, hoří jasně, hoří beze zbytku, což je u nich jediná spolehlivá forma rozloučení.
Netrvalo to ani čtyři minuty. Poslední dva to vzdali a šli po fasádách vzhůru, pryč, rychle. Nechal jsem je. Ať se vypráví, co po nocích jezdí po Praze. Legenda pracuje levněji než munice.
The Fourth měl na pancíři první rýhy od drápů. Vydrápané čerstvé stříbro ve vojenské zeleni.
„Pokřtěný,“ řekl Ten druhý dojatě. „Dynastie roste. Až tohle budu vyprávět The Secondovi, bude žárlit, že je ze dřeva.“
V noci jsem stál na Letné a díval se na město. Měsíc táhl po střechách stříbro a po Vltavě zlato, a nad tím vším, vysoko, přešly proti hvězdám tři plné plošiny za sebou, pravidelně jako vagóny.
Severovýchod. Polabí. Dvě hodiny letu pomalého nákladu.
„Dvě stě devadesát šest dní,“ řekl Ten druhý. „Jestli chceš stihnout i tu svou soukromou zastávku, měli bychom vyrazit.“
„Ráno,“ řekl jsem. „Ať se Praha vyspí.“
KAPITOLA ŠESTÁ
PLÁSTEV
Našli jsme to za Poděbrady, v krajině tak mírné, že se v ní neumí pořádně mračit ani nebe. Bývalá pískovna u Labe, kilometr napříč, kterou si těžaři kdysi vybrali do hloubky a nechali po sobě kotlinu s jezírky. Teď v té kotlině rostlo něco, co si s ní poradilo líp než příroda.
Plástev.
Znal jsem to slovo z Afriky, z kotliny u Ruffusova tábora, ale africká plástev byla proti téhle jen polní sklad. Tady se z písku zvedala stěna šedých šestiúhelníkových buněk, vysoká jako panelák a široká jako přehradní hráz, a mírně se prohýbala dovnitř, jako by ji stavěl někdo, kdo zná tvar, do kterého se věci nejlépe rovnají. Nebyl to úl a nebyla to budova. Bylo to překladiště postavené civilizací, pro kterou je biologický druh položka ve skladové evidenci.
Leželi jsme s kádvojkou na náspu staré železnice tři kilometry daleko, saladin neviditelný mezi borovicemi, The Third a The Fourth zaparkované o dva kilometry zpátky v cukrovaru, kterému chyběla střecha, ale pověst si držel.
Dole v kotlině to žilo. Od jihu přicházela po silnici kolona mrtváků — menší než ta u Suezu, pár set kusů — a rovnala se do fronty, která nikam nespěchala, protože fronty mrtvých nikam nespěchají. Na konci fronty se buňky plástve otevíraly jako zásuvky a mrtváci do nich vlézali sami, po jednom, skládali se do nich jako nářadí do kufru a zásuvky se zavíraly. Nad tím vším visely tři černé šestiúhelníky a plošiny přistávaly na temeni stěny s pravidelností, ze které bolely zuby.
„Kolik?“ zeptal jsem se.
Počítač promítl do optiky číslo. Odhad obsazených buněk: 38 000. Tolerance: plus minus celá jedna Praha.
A do toho ten zvuk. Plástev bzučela. Hluboko, pod prahem slyšení, spíš v zubech než v uších, jako transformátor velikosti kostela. Vítr od ní nesl pach, který jsem znal z Afriky a doufal, že už ho nikdy nepotkám: sladkavý, čistý, trpělivý. Tak voní místo, kde se nic nekazí, protože kažení je proces pro živé. Když na temeni stěny přistávala plošina, buňky pod ní se na okamžik rozsvítily slabým šedým světlem, jedna řada po druhé, jako když si skladník přejede prstem po regálu: tady, tady, sem.
To pořád nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo severní křídlo.
Buňky tam byly menší, jiné, s víky z mléčného materiálu, a počítač je v termovizi rozsvítil barvou, kterou u téhle stavby neměl mít důvod použít. Teplou. Šestatřicet stupňů, s desetinami. Řada za řadou, patro za patrem.
Lidé. Živí lidé. Ne mrtváci — lidi, teplí, srdce jim bila pomalu a poslušně, jako bije srdce, kterému někdo nařídil spánek. Přiblížil jsem optiku na maximum a v jednom víku, pod námrazou čehosi, co nebyl led, jsem rozeznal obrys tváře. Ženská tvář, klidná, jako když spí. Jako když spí a někdo ji uskladnil.
Zboží. Ruffus tomu tak říkal a já mu za to slovo rozbil život, a teď to slovo leželo přede mnou vyskládané do šestiúhelníků, tři kilometry od lázeňského města, kde se kdysi léčila srdce.
Vztek přišel horký a známý a já ho nechal projít tělem a odejít, protože vztek u optiky je k ničemu. U optiky se počítá. Střílet se chodí až potom.
„Proč?“ řekl Ten druhý tiše. „Mrtváky chápu. Vojáci. Ale nač jim jsou spící lidi?“
„Náhradní díly. Chovný materiál. Kdo ví. Možná polní stravování.“
„Zeptal bych se, jestli si vzpomínáš, že tam někde může být Jonáš, ale ty si to myslíš tak nahlas, že mě z toho bolí hlava.“
Do tmy jsme leželi na náspu a počítač sbíral data, protože data jsou jediná munice, které není nikdy dost.
Z temene plástve mířil k nebi tenký stožár a v nepravidelných intervalech po něm nahoru probíhal záblesk, který nebyl světlo — kamery ho neviděly, jen přístroje. Počítač záblesky měřil od soumraku a pak mi ukázal graf. Intervaly se zkracovaly. Pomalu, plíživě, matematicky čistě. Křivka se sbíhala k nule a počítač k ní připsal datum.
Dvě stě osmdesát devět dní.
„Tvůj rok sedí,“ řekl Ten druhý. „Maják odpočítává přílet. Tohle není sklad, Maxmiliane. Tohle je nákladní rampa, a loď už vyjela.“
Disky seděly na stěně plástve v řadách jako vosy na zimovišti. Napočítal jsem jich osmdesát, než jsem přestal, a přestal jsem proto, že člověk má počítat jen do čísla, se kterým ještě umí bojovat. Celou plástev nedokážeme rozbít, ani kdybych přivezl všechny saladiny z depa a k tomu prosil o pomoc oba dřevěné bohy.
Ale severní křídlo bylo na kraji. Nízko. Stranou od majáku, stranou od zásuvek na mrtváky, a ode dna kotliny k němu vedla stará těžařská rampa, po které kdysi jezdily náklaďáky s pískem.
Náklaďák, pomyslel jsem si, je koneckonců jen menší saladin bez vkusu.
„Řekni to nahlas,“ vyzval mě Ten druhý.
„Zítra v noci otevřeme severní křídlo a vezmeme si zboží zpátky.“
„A já budu proti a vysvětlím ti proč: osmdesát disků, třicet osm tisíc mrtváků ve stěně a jeden trouba s protézou.“ Odmlčel se. „Tak. Byl jsem proti. Zapiš to někam. A teď mi ukaž plán, ať ho můžu vylepšit.“
Z lékárny jsem vytáhl stříbrné platíčko kinetinu a zastrčil si ho do náprsní kapsy. Na časy, kdy je strach přepych.
KAPITOLA SEDMÁ
KŘEST
Plán byl jednoduchý, protože složité plány umírají první salvou. The Third a The Fourth vyjedou na jižní hranu kotliny a začnou být vidět a slyšet, což jim jde ze všeho nejlíp. Disky se na ně slétnou. Já mezitím vyjedu neviditelný po staré těžařské rampě k severnímu křídlu, otevřu buňky, naložím, co unaložím, a všichni odjedeme dřív, než plástvi dojde, že ji někdo okradl. Ten druhý plán vylepšil o tři poznámky, z nichž dvě byly urážky.
Ve dvě po půlnoci jsem spolkl první tabletu kinetinu.
Svět dostal ostré hrany a strach se odhlásil z místnosti. Slyšel jsem růst trávu na náspu, slyšel jsem tikat vlastní hodinky přes rukáv a miloval jsem celý vesmír kromě jedné stavby v jedné pískovně, a tuhle nenávist mi kinetin vybrousil do čistoty, se kterou se dá pracovat.
„Zahajujeme,“ řekl jsem.
Na jižní hraně kotliny se rozsvítila válka.
The Third a The Fourth to vzaly poctivě: kanóny naplno, tříštivé granáty do svahu pod jižní stěnou, vulcany kreslící po obloze bílé stehy. Nadělaly hluk jako menší armáda, kterou taky byly, a světla, že by se u toho dalo číst. Disky se zvedly ze stěny plástve v celých řadách, jako když vosám kopnete do zimoviště, a slétly se k jihu.
Já jsem v té chvíli už stoupal po rampě. Neviditelný saladin nese svého řidiče jinak — měkčeji, tišeji, jako by se i motor styděl rušit. Rampa vrzala, sypal se z ní písek dvaceti let, ale držela. Náklaďáky, říkal jsem si, náklaďáky s pískem byly těžší. Nebyly. Kinetin dělá z optimismu vědu.
Severní křídlo se přede mnou zvedlo jako stěna slepých mléčných očí. Zblízka byly buňky teplé i na dotek a materiál víka pružil, jako pruží věci, které jsou tak trochu živé. Za víky spali lidé. Třicet vlevo ode mne, třicet vpravo, patra nade mnou, kam až optika dosáhla.
Céčtyřka se lepí i na materiál, který si o sobě myslí bůhvíco. Kladl jsem nálože po řadě, do spár mezi víky, počítač odpočítával a někde za mými zády, za kilometrem tmy, umírala noc v bílých záblescích a The Fourth hlásil první zásahy do pancíře.
„Rychleji,“ řekl Ten druhý. Bez vtipu. Vtipy si šetřil na potom, kdyby nějaké potom bylo.
Odpal.
Spáry povolily s tlumeným, skoro omluvným prasknutím a víka prvních buněk odskočila. Z buněk se vyvalila pára a hustý čirý gel, který na vzduchu okamžitě řídl a stékal, a v gelu, v každé buňce, se pohnul člověk. Pomalu, rozespale, jako se hýbe tělo, kterému někdo po měsících vrátil vypínač.
První vylezla po čtyřech žena s šedivým copem a plnými plícemi vzduchu, který hned použila. Ječela krásně. Ječela jako živá.
„Česky!“ zařval jsem do tmy. „Jsem člověk! Tady! Dolů po rampě, pohyb!“
Nevěřili mi ani slovo, a stejně šli, protože za nimi syčela plástev a přede mnou stálo cosi neviditelného, co mluvilo česky a svítilo jim baterkou na cestu. Konec světa člověka naučí dělat rozhodnutí rychle a revidovat je později.
Zatímco lidé lezli z buněk, počítač dělal svou tichou práci: do přeťaté spojovací žíly plástve, která krvácela světlem, zapíchl sondu a pil.
To, co vypil, mi promítl do monitoru o hodinu později, ale povím to rovnou, protože na tom stojí všechno ostatní. Plástev vedla evidenci. Ne slovy — vzory, šestiúhelníkovými tabulkami, které počítač uměl číst asi jako pes učebnici, ale čísla jsou čísla v každé civilizaci. Severní křídlo: uskladněno tolik a tolik, navezeno tehdy a tehdy. A pod tím starší vrstva záznamů, uzavřená: celé sekce, naplněné a odeslané. Ne plošinami. Vzhůru. Před půl rokem, když se nad Evropou naposledy objevilo to velké světlo, které jsme všichni pokládali za bouři.
První sklizeň už byla pryč. Nahoře. Na cestě tam, odkud se do roka vrátí flotila pro zbytek.
Jestli byl Jonáš zbožím — a byl, viděl jsem, jak ho nakládali — pak Jonáš už nebyl na téhle planetě.
Kinetin nedovolí strach, ale smutek mu proklouzne. Stál jsem vteřinu s rukou na cizí stěně a nechal ten smutek projít, jako se nechává projít vlak.
„Cesta ke hvězdám,“ řekl Ten druhý tiše. „Vždycky jsi říkal, že tam vede. Teď už víš proč.“
V předposlední buňce třetí řady ležel muž s bílými vlasy.
Svět se na půl vteřiny zastavil a bylo v něm úplné ticho, i ta válka za zády zmlkla, a já udělal dva kroky a rval víko rukama, i když vedle ležela páčidla.
Nebyl to on. Stařec, cizí, vyhublý, s bradkou, bílé vlasy měl po sedmdesátce, ne po Jonášovi. Otevřel oči, podíval se skrz mne na oblohu a řekl slabě: „To je dobře, že pršíte.“ Gel mu stékal z ramen jako déšť.
„Jo,“ řekl jsem. „Prší. Dolů po rampě, dědo.“
Někde v mléčné stěně nade mnou, v patrech, kam jsem nedosáhl, spali další. Nemohl jsem je vzít všechny a věděl jsem to od začátku, a stejně jsem tam stál a počítal patra, dokud mě Ten druhý nezavolal jménem. Celým jménem. To nedělá nikdy.
„Maxmiliane. Disky.“
Plástev pochopila. Ne rychle — sklad není voják — ale pochopila, a od jihu se odlouplo dvacet disků a šly po rampě, po mně, po teple šedesáti probuzených lidí.
Vulcan si vzal první čtyři, kanón s tříštivými další tři a pak už to nebyla střelba, ale početní úloha: kolik vteřin potřebuje šedesát bosých lidí na starou rampu a kolik disků za ty vteřiny propustím. The Third přiletěl — jinak se to říct nedá, přiletěl po dně kotliny v gejzírech písku — vklínil se mezi rampu a roj a začal platit pancířem. The Fourth kryl z hrany a jeho vulcan zpíval dlouhé věty.
Rampa dolů byla nejdelší kilometr mého života, a to jsem po ní jel. Lidé běželi vedle saladinu, bosí, v gelu, který na nočním vzduchu stydl a klouzal, a žena s šedivým copem je počítala nahlas, pořád dokola, jako se počítají ovce nebo modlitba. Zvěrolékař nesl na zádech chlapa o třicet let mladšího a odmítl se ho vzdát. Jeden disk se protáhl kolem Thirda a prošil rampu napříč — písek a prkna vyletěly do tmy a v rampě zůstala díra na dva kroky. Šedesát lidí ji přeskákalo. I ten stařec s nákladem. Strach je palivo s oktanovým číslem, o kterém se kinetinu ani nesní.
Prorazili jsme. Všech šedesát, jeden saladin neviditelný, dva viditelné, z toho jeden — The Third — s proraženým bokem, utrženým blatníkem a přední nápravou, která od té noci táhla mírně vlevo, jako by si chtěla pořád něco vyřídit s minulostí.
Na odchodu jsem poslal do otevřeného, vybraného severního křídla všechny termitové granáty, které jsem unesl vystřelit. Ať se nemá kam vracet zásuvka. Ať to tam hoří.
Hořelo.
Hořelo bíle a pak rudě, a nízká oblačnost nad Polabím ten požár vzala a roznesla po celém nebi, od obzoru k obzoru. Šedesát lidí v dekách stálo na dvoře cukrovaru, třásli se, drželi se za ruce a dívali se nahoru.
„Hvězdy rudnou,“ řekla žena s šedivým copem.
Neopravoval jsem ji. Jednou budou. Dneska stačily mraky.
KAPITOLA OSMÁ
NA JIH
Kinetin si druhý den ráno přišel pro splátku, a kinetin počítá úroky. Ležel jsem v křesle saladinu, zelený jako vojenská plachta, a umíral jsem tak důkladně, že mi počítač dvakrát změřil tep, aniž jsem o to žádal. Do toho mi Ten druhý předčítal ze svých zásob veselých historek. Kdybych měl sílu zvednout ruku, uškrtil bych nás oba.
Venku na dvoře cukrovaru se mezitím šedesát vzkříšených dělilo o mé konzervy. Nechal jsem je. Člověk, který právě vstal z mrtvých, si zaslouží párek vonící po převodovém oleji, a já stejně nemohl na jídlo ani pomyslet. Pap-anc-teku se nedotkli, čímž prokázali, že jim stázový spánek nepoškodil mozek.
Byli ze všech koutů Čech. Pár jich sebrali na cestách, po jednom, jako Jonáše, ale většina byla z opevněné vesnice v Posázaví, kterou jedné noci obklíčily černé šestiúhelníky a ráno v ní nezůstal nikdo. Vedl je ten bělovlasý stařec — bývalý zvěrolékař, což je dnes lepší kvalifikace než chirurg, protože lidi jsou dnes taky spíš zvířata — a žena s šedivým copem, která ječela jako první a od té doby už neječela vůbec.
„Vrátíme se domů,“ řekla. Ne mně. Oznámila to dvoru, kotlině, kouři na severu. „Hradby máme. Teď už víme, před čím.“
Vezl jsem je tam tři dny — pomalu, oklikami, s The Fourthem v čele a s Thirdem, který táhl vlevo a tvářil se, že to dělá schválně. Vesnice stála na ostrohu nad Sázavou, kamenné hradby po předcích, a plástev z ní vzala lidi, ale nechala zdi, protože sklad nemá fantazii. Vyložil jsem jim na náves polovinu munice z depa, tři bedny zbraní, lékárnu a všechny konzervy kromě železné zásoby.
„To nemůžeme přijmout,“ řekl zvěrolékař.
„Můžete. Dluží vám to celý vesmír a já dělám jenom pokladníka.“
Naučil jsem je, co se o discích a mrtvácích naučit dá za tři večery, a ukázal jim na mapě, kde všude počítač zakreslil šipky sbíhající se k dalším plástvím. Bylo jich po Evropě devět. Devět ramp, které do dvou set osmdesáti dnů čekají loď. Zvěrolékař se na tu mapu díval dlouho a pak řekl větu, kterou si beru s sebou:
„Tak to abyste jel, mladý muži. My zeď udržíme. Ale někdo jim musí jednou zbořit nebe.“
Poslední ráno bylo obyčejné, a já mám poslední obyčejná rána už provždycky spojená s loučením. Slunce vyšlo normálně, jako každý den. Od řeky táhla mlha. Žena s copem mi přinesla chleba s povidly — skutečný chleba, skutečná povidla, pekli celou noc — a já ho snědl vestoje u saladinu a bylo to po tom pivu u Kozáka druhé nejlepší jídlo téhle apokalypsy.
„Do roka se vrátíte?“ zeptala se.
„Do roka mám jednu schůzku u jednoho jezera,“ řekl jsem. „Ale nechám vám tady vysílačku. Kdyby šestiúhelníky, volejte. Někdo se ozve.“
„Kdo?“
„Časem nás bude víc.“
Stiskl jsem klíč. Průvlak se se mnou skřípavě zabouchl, křeslo předsmrtně zasténalo, spona pásů kovově cvakla. Některé zvuky jsou domov.
Jedeme na jih. Neviditelný saladin, za ním dva viditelné s rýhami od drápů a s nápravou, která táhne vlevo. V Mnichově naložíme, co uneseme, cestou se poohlédneme po těch osmi zbývajících plástvích — ne abychom je rozbili, na to nás je málo, ale abychom věděli. Data jsou munice. A pak Afrika, pevnost u Viktoriina jezera, Guss, Abdullah, stříbrné čelenky, The Second se svou dřevěnou tváří. Singhaia. Džounasin už bude běhat.
Do roka a do dne. Zbývá dvě stě osmdesát dní a počítač odečítá každou půlnoc jedničku, tiše, spolehlivě, jako odečítá všechno.
A nahoře, nad tím vším, letí tmou loď, která si letí pro planetu, jako se jezdí do skladu. Vezou na ní člověka s bílými vlasy a řidičskými brýlemi a nevědí, že právě tím si celou tu válku prohráli, protože já jsem viděl, jak se rovná zboží na plošiny, a slíbil jsem cosi šeptem spící ženě, a takové sliby se plní.
Hvězdy zrudnou krví našich nepřátel. Máme nového boha, máme dynastii a máme cíl. Cesta krve pokračuje.
„Pořád nevíme, jakou mají krev,“ ozval se Ten druhý. „Jestli vůbec nějakou. Ta metafora ti jednou udělá ostudu.“
„Tak poletíme nahoru a zjistíme to.“
Chvíli bylo ticho. Pak řekl, docela spokojeně: „No vidíš. Konečně plán.“