CESTA
KRVE

KNIHA 01 · ČESKO → AFRIKA

Dobrák

United Fans / KJV Praha, 1996

VYPRÁVÍ

Maxmilián — pomocný redaktor Zelených listů, přeživší konce světa proti své vůli.

DĚJIŠTĚ

Česko → střední Afrika. Země krátce po proměně.

ROZSAH

~320 stran. United Fans a.s. / Klub Julese Vernea Praha, 1996. Řada Poutník.

V KOSTCE

Jeden muž, jeden obrněný saladin a hlas v hlavě proti konci světa.

SITUACE

Svět skončil nejdřív potichu. Kulhánkova prvotina nezačíná invazí, ale jejím dozvukem — Čech jménem Maxmilián, donedávna pomocný redaktor ekologického časopisu Zelené listy, sedí v obrněnci, který se potápí do tropické bažiny, zatímco se ho dva upíři pokoušejí zvenku rozebrat. Muž, kterého kdysi zajímala recyklační politika, se teď hádá s hlasem ve vlastní hlavě, jestli termitové granáty použít před tím, než zabere kinetin, nebo až potom. Apokalypsa umí srovnat priority.

Dobráka vydal Kulhánek v roce 1996 přes Klub Julese Vernea Praha — fanouškovské vydavatelské sdružení operující v mezeře mezi rozpadem socialistické distribuce a nástupem komerční žánrové literatury. Kniha dopadla jako granát do rybníka. Tady byl český postapokalyptický román, který bral svůj žánr naprosto vážně: do detailu popsané zbraně, soudržná kosmologie vetřelců a hrdina, který nebyl ani superman, ani prázdná figura, ale konkrétní, sebeironický, vtipný a vyděšený chlap, který dělá, co může. Přízvisko z titulu — Dobrák — je míněno upřímně a je v něm kus smutku: Maxmilián se ještě nedozvěděl, že dobrota má v tomhle světě ceník.

DĚJSTVÍ PRVNÍ — DOKUD SE SVĚT JEŠTĚ DAL POZNAT

Když se to stalo, byl Maxmilián na víkendovém výletě na horách. Sešel dolů do proměněné vesnice. Jako prvního potkal hostinského — starého Kozáka, kterého znal léta. Kozák je bledý, hýbe se špatně a za očima má prázdno. Pokusí se kousnout. Maxmilián ho zabije ulomenou nohou od židle a uteče. Tady román doopravdy začíná: ne u lodí Cizinců, ne u proměny civilizace, ale u jednoho konkrétního tichého muže, který poprvé v životě spáchá násilí na někom, s kým si léta povídal o počasí. Ta křivost ho už nikdy úplně neopustí.

V následujících měsících dělá Maxmilián přesně to, na čem kniha tiše trvá, že přeživší dělat musí: improvizuje, shání, čte technické manuály, dělá chyby a přežívá je štěstím stejně často jako umem. Skládá si výzbroj, zásoby, rutinu. Najde Alvis Saladin — britský šestikolový obrněný automobil, vybraný zčásti pro konstrukční kvality a zčásti, jak sám přizná nad náborovým plakátem: „Alvis je anglická firma a Saladin je moc hezké jméno." Integruje palubní počítač s naváděním, rotační kanón vulcan, napalmový vrhač a optickou neviditelnost z molekulární vrstvy amorfních optických krystalů, které se každým použitím spotřebovávají. Stroji dá jméno a mluví s ním. A najde Jonáše: asi devítiletého bělovlasého kluka, který nemluví a v těchhle knihách nepromluví. Dorozumívají se stejně. Max ho krmí, chrání a bez velkých řečí přijme, že tohle malé mlčenlivé dítě je teď jeho odpovědnost. Přesně tohle znamená slovo dobrák.

Svět, který Kulhánek postavil, odhaluje svou strašnou logiku po vrstvách. Mrtváci jsou nebezpeční počtem — násilní, schopní základní komunikace, útočící ve smečkách, které zavalí všechno slabší než obrněná technika. Ale upíři jsou kategorie sama pro sebe: rychlejší, než stačí oko sledovat, létají, regenerují ze zranění, která by cokoli jiného zničila, a myslí — což z nich dělá lovce, ne kořist. Oheň funguje. Napalm funguje nejlíp. Na mrtváky stačí vulcan. Na upíra potřebujete napalmový vrhač a nervy udržet ho v plameni dost dlouho — a přesně na tohle je kinetin. Droga potlačuje strach a zrychluje reflexy. Taky vás zevnitř pomalu žere. Max to ví. Bere ji stejně.

DĚJSTVÍ DRUHÉ — KLAN A CENA ARITMETIKY

Afrika je cíl i zkouška zároveň. Max projede proměněnou Evropou na jih, přejede na kontinent a v poušti narazí na stopu těl — svázaných, úmyslně zanechávaných. Sleduje ji, protože je v tuhle chvíli pořád ještě ten typ člověka, který stopy těl sleduje v naději, že pomůže těm, kdo je zanechali. Stopa vede ke Gussovu klanu: k přeživším tříset­členného útoku na základnu Cizinců u Čadského jezera. Z tří set jich útok přežilo osmačtyřicet. A osmačtyřiceti dál ubývalo, protože přeživší upír, který se držel v uctivé vzdálenosti, si vybíral svou daň skrze los.

Los je loterie. Ob den klan losuje a prohrávající je svázán a ponechán upírovi, který se nakrmí a stáhne se, nasycen do dalšího cyklu. Děti se losují po dvou — logika velí, že upíra je třeba zasytit určitým množstvím masa a dvě děti vydají za dospělého. Guss, který klanu velí minimálními gesty a absolutní autoritou — směs snad všech možných ras, tmavá pleť, sešikmené modré oči, orlí nos, pohybuje se jako leopard a mluví anglicky s irským přízvukem, který přežil konec světa — ten systém nevymyslel z krutosti. Vymyslel ho, protože udržuje naživu víc lidí než jakákoli alternativa, kterou dokázal najít. Max sledujícího upíra spálí napalmem ze saladinu dřív, než plně pochopí, co vlastně zastavil. A když to pochopí, jeho reakce je přesně to, čím si vyslouží přízvisko, po kterém se román jmenuje.

Gussův klan přijme Maxe s Jonášem s pragmatickou pohostinností lidí, kteří chápou, že další obrněnec s funkčním napalmovým vrhačem stojí za to živit. Postupně si ale Maxe začnou cenit i pro něco, co saladin nabídnout neumí: pro jeho odmítání přistoupit na jejich matematiku. Když Guss vysvětlí zjevný účel Cizinců — proměnit lidstvo ve vojáky pro jakousi mezihvězdnou válku vedenou jinde, člověk jako surový biologický materiál pro konflikt, který nikdy neuvidí — Max se zeptá, jaký je plán. Guss ho má: dojít do středoafrických pralesů, najít další přeživší, začít něco budovat. Max, jak jinak, souhlasí, že pomůže. Rozdělí se o zásoby. Poslouchá jejich příběhy. Na konci první knihy je to pořád ještě poznat ten člověk, který kdysi redigoval články o ekologii. Je to jeho největší kvalita — a přesně ta věc, kterou z něj bude druhý román systematicky odstraňovat.

DĚJSTVÍ TŘETÍ — PROBLÉM JMÉNEM DOBRÁK

Přízvisko z titulu přitom v knize skoro nezazní — je to nálepka, kterou hrdinovi dává sám Kulhánek, a je pečlivě dvojsečná. V logice klanu je dobrák přítěž: někdo, kdo zaváhá ve špatnou chvíli, kdo utrácí zdroje za sentiment, kdo skupinu zpomaluje ve jménu měřítek, která si už nikdo nemůže dovolit. A přesto si ho klan nechává. Protože dobrák je v tomhle světě zároveň jediný důkaz, že svět předtím doopravdy existoval — že porušovaná pravidla bývala skutečná pravidla, že se něco ztratilo, a ne jen odložilo. Max je jejich svědomí. Tu roli nesnáší a nedokáže ji přestat hrát.

Na konci Dobráka je Max pořád celý — všechny končetiny na místě, Jonáš vedle něj, saladin v provozu, plán drží. Román končí něčím, co v kontextu skoro připomíná naději: klan míří k pralesům, Max zapadl do jeho struktury, nejhorší losování je za nimi. Morální účet ještě není v mínusu. Jenže Kulhánek strávil tři sta stran velmi pečlivým budováním toho, kdo přesně Maxmilián je — jeho instinktů, jeho hranic, jeho vztahu s hlasem v hlavě, věcí, které se nedokáže přimět udělat — aby mohlo pokračování začít systematickou demolici každé položky na tom seznamu. Dobrák je román, který toho muže staví. Cynik je román, který zjišťuje, z čeho je.

Maxmilián končí Knihu I s klanem, dítětem, plánem a přízviskem. Pořád je to Dobrák — pořád ho překvapuje, kolik přežití stojí, pořád instinktivně sahá po volbě, která bolí nejméně lidí nejméně. Hlas v jeho hlavě zůstává jízlivý a většinou má pravdu. Krystaly neviditelnosti saladinu se spotřebovávají. Dávky kinetinu rostou. Tohle jsou semínka. Kniha II je sklizeň.

KNIHA 02 · AFRIKA → CESTA DÁL

Cynik

United Fans / KJV Praha, 1997

VYPRÁVÍ

Maxmilián — o nohu lehčí, o chlapce chudší a čím dál přesnější v odhadu, kolik co stojí.

DĚJIŠTĚ

Střední Afrika → jih kontinentu → cesta zpátky. Země po odletu Cizinců.

ROZSAH

~320 stran. United Fans a.s. / Klub Julese Vernea Praha, 1997. Řada Poutník.

V KOSTCE

Cesta od Dobráka k Cynikovi je dlážděná rozhodnutími, která byla správná — a stejně bolela.

SITUACE

Pokračování přišlo o rok později a neztrácí čas. Cynik je román, ve kterém Kulhánek vymáhá všechny dluhy, které první kniha nasekala: logika losu je dotažena na doraz, dávky kinetinu šplhají, Max přijde o nohu, o chlapce a o zbývající iluze o tom, v jakém světě žije — a titul mu předem oznamuje nové přízvisko. „Cynik" zní jako degradace. Není. Román tvrdí, že cynismus, správně pochopený, je to, jak vypadá dobrota po srážce s realitou, kterou přežila — ne nedotčená, ne nezměněná, ale pořád funkční, pořád rozhodující, pořád rozlišující mezi tím, co se snést dá, a co ne. Max je na konci Cynika tvrdší, než býval. A taky, dost možná, poctivější.

Kulhánek tu svět prohlubuje směry, které první kniha jen naznačila. Cizinci zůstávají záhadou — jejich lodě, jejich účel, jejich odlet — ale lidské trosky, které po sobě nechali, měly čas se zorganizovat. Ruffusova pevnost s vojáky ovládanými stříbrnými čelenkami je hlavní novinka románu: lidská frakce, která zvolila kolaboraci a něco si z ní postavila — něco, s čím je nutné se vypořádat, a pak to nějak využít, ne jen zničit. Apokalypsa je už dost stará na to, aby měla vlastní politiku. A Max, který začínal jako chlap s obrněncem a bez plánu přesahujícího přežití, se pomalu stává architektem něčeho, co zatím neumí pojmenovat.

DĚJSTVÍ PRVNÍ — CENA ZA SINGHAIU

Cesta klanu Afrikou narazí na problém, který je málem zničil už jednou: upír přežije střet, který ho měl zničit. Singhaia — jedna z nejlepších bojovnic klanu, jejíž kompetence první kniha spolehlivě prokázala — padne do zajetí. Klan ji použije jako návnadu a volavku, přesně jak velí brutální taktická logika jejich situace. Když ji Max najde, má ruce i nohy zničené pouty. Doktor Francois vynese verdikt s klidem člověka, který svou kapacitu pro hrůzu z fyzické zkázy vyčerpal už dávno: „Singhaia přijde o pravou ruku v zápěstí, na levé minimálně o tři prsty a asi i o nějaké prsty u nohou." Žije. V klanovém účetnictví je ale vyřízená — nemůže bojovat, takže je přítěž, takže patří kolektivu tak, jako mu patří poražené zvíře.

Max odmítne. To nepřekvapí — je to přesně to, co z něj první román udělal. Co je v Cynikovi jinak: odmítá s otevřenýma očima. Nepředstírá, že Gussova matematika je špatně. Místo toho se zeptá, kolik stojí výjimka, a zaplatí ji. Transakce zůstává zpola za scénou — co přesně dal, sedí mezi řádky — ale cena je skutečná a jde z konečných zásob saladinu i z Maxova konečného kreditu v mocenské struktuře klanu. Vezme Singhaiu do stroje. Krmí ji. Operuje podle instrukcí Frontového lékaře — vojenského medicínského programu v saladinu. A Singhaia se pomalu hojí v něco, co už není bojovnice, kterou bývala, a ještě není to, čím bude.

Propast mezi Maxem a klanem se v téhle části rozšiřuje. Guss se nemýlí a Max ví, že se Guss nemýlí, a Guss ví, že to Max ví. To, o čem se přou, není aritmetika, ale lidskost — jestli existuje bod, pod kterým skupina přeživších přestává být společenstvím a stává se něčím jiným. Gussova odpověď: napřed přežití, filozofie potom. Maxova odpověď: zaplatím, nebudu předstírat, že cena neexistuje, a nepřestanu platit, ani když mi účetnictví řekne, že mám. Tohle je ústřední rozhovor románu. Odehrává se v útržcích přes stovky stran, ani jeden z nich toho druhého úplně nepřesvědčí — a spojenci zůstávají stejně.

DĚJSTVÍ DRUHÉ — PEVNOST A ČELENKY

Ruffus byl vojenský velitel, který brzy pochopil, že Cizince konvenční odpor neporazí. Jeho řešením byla kolaborace — ne tak docela kapitulace, spíš vyjednaný obchod: dodával lidská těla výměnou za zbraně, ochranu a jistou autonomii. Stříbrné čelenky jeho vojáků jsou fyzickým ztělesněním té dohody: potlačují strach, potlačují samostatné myšlení, potlačují všechno, co dělá vojáka nespolehlivým, a nahrazují to dokonale poslušnou funkcí. Jeho bojovníci jsou mimořádně efektivní a dokonale ovladatelní. A v jakémkoli smyslu, na kterém záleží, to už nejsou lidé, kterými byli, než jim čelenky nasadili.

Max pevnost dobude — obnáší to saladin na plný výkon a kinetin v dávce, o níž Max s plochým výrazem člověka smířeného s vlastní nezodpovědností poznamená, že vyšší ještě nebral. Zajímavější než dobytí je to, co následuje. Max se podívá na podmaněné obyvatelstvo, na bývalé velitele čelenkových vojáků — a rozhodne se nikoho z nich nezabít. „Byli dobří vůdci, budou dobrými poddanými," uzavře s pragmatismem, který se pomalu stává jeho poznávacím znamením. Vezme pevnost jako aktivum, ne jako trofej — což je přesně to, co Gussův velký plán potřebuje, a přesně to, co by Dobrák neudělal. Dobrák by se trápil morálkou využívání vojáků se zotročenou myslí. Cynik spočítá, jakou mají cenu vzhledem k tomu, co přijde.

O Jonáše přijde mezi pevností a zmatkem boje, který se nedá vyhrát zevnitř saladinu. Uspávací šipky ho dostanou ve chvíli, kdy je od stroje odříznutý — moment čisté zranitelnosti, kterému se román dosud pečlivě vyhýbal — a v následné vřavě je Jonáš pryč. Ve stejném okně zranitelnosti přijde Max o nohu, zásluhou upíra. Protézu dostane. Jonáše zpátky ne. Zůstane mu jen věta, kterou si šeptá do tmy: „Jonáš není mrtvý. Mají ho oni." Kdo jsou „oni", je útes, ze kterého román prostě sestoupí a nechá čtenáře zírat dolů.

DĚJSTVÍ TŘETÍ — DŘEVĚNÝ BŮH A CESTA KE HVĚZDÁM

Dohodnuté místo setkání je GPS souřadnice ve střední Africe. Max čeká sedmnáct dní na nový měsíc — astronomicky, ne kalendářně, jak si pečlivě upřesní. Singhaia už tam je: dorazila dřív, poznala saladin na dálku, v mlze Maxe málem zastřelila — a pak uviděla jeho jizvy a sklonila zbraň. Má s sebou holčičku, zhruba půlroční. Malá má rysy podobné Maxovým. Singhaia jí dala jméno Džounasin — zženštělou, afrikanizovanou verzi Jonáše — protože dítě přišlo na svět ve stínu chlapcova zmizení a Singhaia bez ptaní pochopila, že Max tohle pouto bude potřebovat. Je to jeden z nejtišších a nejničivějších momentů románu: žena se zničenýma rukama drží dítě pojmenované po nepřítomnosti a podává je muži s protézou, který se právě sám vrátil z nejjižnějšího bodu své cesty.

Guss se vrátí se třemi přeživšími. Se třemi — z dvaatřiceti dospělých, kteří tvořili klan, když ho Max v poušti potkal; a to už tehdy byli zbytkem ze tří set. Jihoafrická mise za neutronovými zbraněmi, které by mohly ohrozit infrastrukturu Cizinců, stála všechny ostatní. Guss tu zprávu předá stejnými minimálními gesty, jakými sděluje všechno, a román se nezdržuje truchlením, protože Guss se nezdržuje truchlením. Cizinci mezitím podle všeho odletěli — jenže jejich nepřítomnost není mír. Je to nepřítomnost největší hrozby, což znamená, že všechny střední hrozby jsou teď hrozbami hlavními.

Dřevěný bůh vznikne, protože Singhaia Maxovi řekne, že každý kmen potřebuje boha. Max dva dny vyřezává z klády hrubou figuru. Není v tom, jak sám uzná, talent. Při obřadu jí dá jméno Ten druhý — jméno, kterým odjakživa soukromě oslovuje hlas ve své hlavě a které teď zveřejní a posvětí, aniž by se hlasu zeptal. Hlasova reakce: nepříčetnost. Reakce klanu: naprostá obřadní vážnost. Je to nejsměšnější moment obou románů a zároveň vůbec ne směšný: Max vzal tu část sebe, kterou neumí integrovat, a zvenčil ji jako předmět uctívání. Klan dostal svého boha. Rozejdou se. Max jede na sever, sám — do Evropy, pro pořádnou protézu, pro další saladiny, jestli nějaké najde.

Poslední slovo patří Gussovi: „Hvězdy zrudnou krví našich nepřátel. Máme nového boha a máme cíl. Cesta krve může začít." A poslední otázka Tomu druhému: co když Cizinci žádnou krev nemají? Je to závěrečné přiznání románu, že kosmické měřítko problému zůstává naprosto neprůhledné. Vyrážejí k němu stejně.

Max jede na sever sám — do Evropy, pro protézu, pro další saladiny. Ten druhý jede s ním, pořád nepříčetný kvůli dřevěné modle a naposledy slyšen, jak se dožaduje odpovědi, co bude s plánem, když se ukáže, že Cizinci krev nemají. Max mu řekne, ať je zticha. Cesta ke hvězdám začala tím nejvšednějším možným způsobem, Jonáš je pořád někde tam venku, Džounasin má tátův obličej a Singhaia je v pevnosti s doktorem, který malé pomůže dýchat. Tak nějak vypadá šťastný konec, když jste si ho vydřeli.